Těžká pohoda

aneb 24 hodin MTB v Liberci

K rozhodnutí zkusit si zajet nějaký 24 hodinový MTB závod jsem dospěl už před časem. Důvodů bylo hned několik. Předně mne už nebaví honit se s mladými nabušenými bikery na dvouhodinových kritériích kde se jezdí takovým tempem, že trpí tělo i kolo a vždycky mne po nich pár dnů bolely plíce a klouby. Samozřejmě jsem těm mladým nestačil, ale to mi ani tak nevadilo, jsem turista, tak co :-) No a chtěl jsem také zjistit, jestli vůbec mám na to, zajet tak dlouhý závod. Zdá se to být možná trochu extrém, ale nějakou dobu už na kole jezdím a ono to zase až tak náročné není, stačí když člověk správně a realisticky odhadne své možnosti a při závodě používá hlavu. Alespoň jsem v to věřil.

Volba padla na 24 hodinový závod v Liberci, který má dlouhu tradici a pravděpodobně je nejznámějším podnikem tohoto druhu u nás. Tak jsem si prostudoval propozice, na internetu přečetl vše co jsem o podobných závodech našel a po důkladném uvážení se rozhodl přihlásit. Časem byla zveřejněna i mapka trati závodu a zejména pak výškového profilu tratě. Ten když jsem viděl, tak mi bylo jasné, že to zase až taková legrace nebude. Převýšení 250 metrů na dvanácti kilometrech je docela dost, má-li se takový okruh jezdit celý den a noc. Ale co, kopců mám v okolí víc než dost, navíc mne to do kopce baví. Trochu potrénovat by to možná chtělo....

Profil tratě

Takže jsem si vymyslel vhodnou tréninkovou trasu a jeden den jsem si zkusil co to s člověkem udělá. Trasa vedla z Řevnic zadem po lesní cestě k Chlumu a pak až na hřeben Brd, dále po hřebeni na křižovatku se silnicí na Mníšek a po asfaltu dolů do Řevnic. Má to asi dvanáct kilometrů a převýšení kolem 260 metrů. Onoho dne jsem to dal za přibližně deset hodin desetkrát a večer jsem byl mrtvý muž. Ale úplně :-) Ovšem jako příprava to rozhodně nebylo špatné, především se mi potvrdilo pravidlo, které jsem si jako hlavní stanovil už dříve. Znělo: "POMALU!!!"

Neměl jsem žádnou zkušenost ze závodů podobného typu, především jsem nevěděl jak dobře jsou zásobeny občerstvovačky. A věděl jsem, že takovou zátěž bez jídla a tekutin zvládnout nelze, takže jsem preventivně počítal s vlastními potravinami a vezli jsme sebou nejenom oblíbené tyčky, ale také zásoby vody a nějaké jídlo, vařič atd. Samozřejmě stan a věci na spaní, protože jsme chtěli v místě spát už od pátku. Darinka byla zvolena nehrajícím kapitánem našeho teamu a současně byla pověřena funkcemi zásobovače, kostymérky, manažerky pitného režimu a vedoucího evakuačního týmu.

V pátek jsme všechno to harampádí a dvě kola narvali do naší Máni v nákladní úpravě (bez zadních sedadel) a jelo se. Do lyžařského areálu ve Vesci u Liberce jsme dorazili v pátek odpoledne. Postavili jsme stan, já jsem si vyzvedl potřebné propriety k označení kola i sebe a ještě jsme stihli ztrestat pár piv a pokecat s týmem, který stanoval nedaleko nás. Kluci z Kačer teamu byli na podobné akci také poprvé a tak se mohutně připravovali, přičemž jim vydatně pomáhala výborná kanadská whisky a grilované maso. Taky nám nabídli... Pravda, grilované maso asi není ta nejlepší potrava před takovým závodem, ale přijeli jsme si to především užít a přežít, ne vyhrát, takže jsme si s tím nelámali hlavu.

Areál
 závodu

V noci byla docela kosa, ale ráno bylo krásně a předpověď počasí, která slibovala, že by snad nemuselo pršet se tak začala naplňovat. Vstal jsem brzy abych se stihl v klidu nasnídat, protože jsem včera slibil kolegům, že s nimi projedu trať, kterou jsem si již projel sám zhruba měsíc před závodem když jsme byli s Darinkou na výletě na Ještědu. Kolem půl desáté jsme tedy vyrazili a měl jsem pocit, že trať a její obtížnost kluky lehce rozhodila, ale v průběhu závodu pak ukázali, že se nevzdávají a zajeli výsledek o dost lepší než si původně stanovili... Já jsem byl s tratí spokojen, protože k žádné změně trasy nedošlo a líbila se mi už předtím. Zbaštil jsem ještě jeden guláš a už byl pomalu čas odvézt kola na start.

Závod v Liberci má start podobný jako slavný automobilový závod v Le Mans, takže kola jsou připravena pár set metrů od startu a po odstartování závodníci s patřičnou podporou diváků nejdříve běží ke svým strojům a až poté jedou do prvního okruhu na kole. Doufal jsem, že se mezi několika desítkami odvážlivců, kteří se postavili na start najdou i normální jedinci, jež místo úprku v cyklistických tretrách zvolí bezpečnější způsob přesunu, chůzi, a mé přání se vyplnilo, takže jsem s několika dalšími ke svému kolu došel v klidu. Opravdu nebylo kam spěchat. Ne snad, že by hrozilo ucpání tratě jak tomu občas bývá právě u těch krátkých a rychlých závodů, kde se na start postaví i více jak tisíc borců a v první zatáčce pak vznikne špunt kde se to všechno zastaví. Spíše bylo všem jasné, že u tak dlouhého závodu rychlý start určitě nerozhoduje o pořadí v cíli. Možná všem ne, protože první kolo se jelo hodně ostře, svědčilo o tom množství cyklistů opravujících defekt. V tom prvním kole jsem jich viděl více než ve všech zbývajících dohromady.

Takže bylo odstartováno a já jsem vyrazil v duchu své taktiky velmi pohodlným tempem do prvního okruhu závodu s jediným cílem - být po uplynutí dalších dvaceti čtyř hodin živ a zdráv. Samozřejmě, trochu jsem také odhadoval jakého asi mohu dosáhnout výsledku při své aktuální výkonnosti a ty odhady se pohybovaly v rozmezí patnácti až dvaceti okruhů, přičemž kdybych dosáhl patnácti kol, nebyl bych zklamán, při dosažení dvaceti bych byl maximálně spokojen. Na pořadí mi nezáleželo. Při průjezdu cílem a startem do dalšího okruhu jsem si vzal od Darinky flašku s pitím a tak to šlo dál čtyři kola. Pohoda. Po čtvrtém kole jsem zbaštil rizoto a jelo se dál. Příjemným zjištěním bylo, že občerstvovačka pro závodníky obsahuje dostatek všeho co si jen můžu přát, takže jsme se dohodli, že kolem půlnoci půjde Darinka spát aby mohla další den řídit a já se o sebe budu starat sám až do rána.

Po osmém kole, to už bylo kolem půl osmé večer, jsem chtěl do sebe dostat další potravu, ale ouha, stalo se přesně to čeho jsem se obával, nešlo mi dost dobře jíst. Prostě mi to nechutnalo a měl jsem pocit, že jídlo nepozřu. Tak jsem snědl jen pár soust, převlékl se do tříčtvťáků a dresu s dlouhým rukávem a vyrazil do dalšího okruhu.

Desátý okruh - beru si zimní tretry a světla. S jídlem už je to lepší, osvědčené rohlíky namazané sýrem s pár kolečky salámu mi vždycky chutnaly :-) Na druhou stranu jsem udělal úplně amatérskou a začátečnickou chybu - VŽDYCKY když jedu na kole někam odkud se možná budu vracet večer, mám sebou nejenom světlo, ale také náhradní baterie. Prostě je mám furt v batohu. Tentokrát jsem si vzal světla, batoh jsem pochopitelně neměl a že bych si sebou mohl vzít náhradní baterky mne ani nenapadlo. Prostě amatér ze všech amatérů největší, uplnej blbec. No, taky už jsem byl trochu unavený, prostě mi to nedošlo a těšil jsem se na noční jízdu, protože okruh jsem už měl najetý a ježdění v noci mne baví.

V
 noci

Jedenácté kolo proběhlo ještě částečně za světla, ovšem dvanácté, do kterého jsem najížděl kolem jedenácté už bylo úplně potmě. Baterie došly v polovině dvanáctého okruhu, v podstatě na vrcholu stoupání, ze kterého až do cíle vedly sjezdy kde se místy jezdilo i padesátkou. V lese. Úžasné. Skvělé. Jak já jsem si nadával... :-) Ony se totiž ty vybité baterie neprojevovaly tak, že by světlo nesvítilo. Ono svítilo, ale řídící obvod, který reguluje proud tekoucí do diody při určitém poklesu napětí vyhodnotí baterie jako vybité a světlo prostě vypne. Takže jedu... jedu... jedu... a najednou blik - tma jak v pytli. No užíval jsem si tento okruh náramně a nakonec jsem byl rád, že jsem se ve zdraví dostal do cíle. Pochopitelně jsem jel velmi pomalu a když jsem v tichu nočního lesa zaslechl nějaké borce řítící se s plnou palbou osvětlení z kopce rychlostí stejnou jako ve dne, raději jsem zastavil stranou a počkal až přejedou. Bylo velmi příjemné, že každý z těch co mne předjížděli přibrzdil a ptal se, jestli je vše v pořádku a nepotřebuji pomoc. Tento okruh jsem zajel v nejhorším čase z celého závodu. Ale do cíle jsem dorazil bez pádu a vcelku :-)

Byla půlnoc a fakt kosa. Přece jenom, Liberec neleží 200 metrů nad mořem jako Třebka. Blahořečil jsem si za svůj nápad naložit do auta zimní bundu, teplé čapáky a zimní rukavice. To všechno jsem teď na sebe navlékl a poslal Darinku spát s tím, že se pokusím do šesti do rána zajet další čtyři okruhy. Kupodivu jsem totiž jel přesně tím tempem jaké mi vycházelo při mých teoretických výpočtech. To mne samozřejmě těšilo, zdálo se, že ty moje odhady ohledně možného výsledku byly správné a hranice dvaceti okruhů nemusí být nedosažitelná. ....Čínská polévka - vím, to není strava pro sportovce, ale byla výborná. K tomu silná káva. Víc jsem toho nepojedl a třesoucí se chladem jsem vyrazil do tmy, tentokrát s krabičkou baterií v kapse. Za chvíli mi ale bylo teplo, přece jenom zimní tretry a bunda zahřejí i při teplotách pod nulou a taková zima zase rozhodně nebyla. A jelo se mi hezky. Světla svítily perfektně a zvláště ty na přilbě umožňovaly posvítit si do zatáčky a tak jsem jel i z kopečka opravdu rychle. Navíc mi mozek asi poskytl nějaký ten příděl endorfinů, protože mne nic nebolelo a i do kopce to jelo lépe než večer. Když jsem pak v jednom delším rovném úseku stoupání uviděl v naprosté tmě před sebou najednou asi třináct červených světýlek jakoby zavěšených na šňůrce, pravidelně se komíhajících sem a tam, napadlo mne, že jestli nás takhle ve tři ráno pozoruje někdo nezasvěcený, musí si myslet, že jsme magoři. Asi jo.

S blížícím se ránem teplota dále klesala a asi i fyziologické hodiny velely mému tělu k útlumu. Prostě nad ránem se mi jelo zase čím dál hůř a se svítáním přišla krize - vůbec mi to nejelo do kopce a hlavně, poprvé v průběhu závodu mne to přestalo bavit. Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní jsem jel patnáctý okruh, který měl být v mém původním plánu ukončen před pátou. Bylo jasné, že ve stavu v jakém jsem byl, především psychickém, to nemám šanci stihnout. Poprvé v průběhu závodu mi nevyšly moje odhady a psychika tím dost utrpěla. Řekl jsem si, že si musím odpočinout a poopravit odhady a další postup. Tak jsem v občerstvovačce zasedl ke stolu a cpal se vším na co jsem měl zrovna chuť.

Dobře jsem udělal. Tatranky, jablka, salám, banány, ionťák, sýr, pivo.... v různém pořadí... za normálních okolností bych se z toho asi po... :-) ale postupně mi docházelo, že jsem vlastně strašně spokojený už i s tím co jsem zajel doposud a že i kdybych teď hned skončil, tak i tak budu spokojený, vždyť jsem měl oněch patnáct okruhů, které jsem si v odhadech stanovil jako spodní limit a v tu chvíli to znamenalo 189 kilometrů s 3750 nastoupanými metry. To jsem ještě nikdy neujel, tedy ty kilometry jo, ale s takovým převýšením nikdy. To mi zvedlo náladu natolik, že jsem začal opět reálně uvažovat o dosažitelných cílech a své odhady jsem poopravil na osmnáct okruhů s vědomím, že pokud nebudu mít technickou závadu nebo nedojde k dalšímu výraznému snížení mého výkonu, stihnu to v naprostém pohodlí a klidu, bez rizika, prostě v pohodě. Vypadalo to, že bych dal i devatenáct, ale číslo devatenáct se mi nelíbí (asi že devatenáctku nikdy nemůži trefit v šipkách :-) Navíc už jsem cítil, že mne tenhle závod zaujal natolik, že se sem jistě vrátím. Tak abych měl co překonávat :-)

Krátce po páte jsem vyrazil do šestnáctého okruhu s tím, že ho dám úplně volně, tak abych se fyzicky ještě víc nezruinoval a po něm zajedu ke stanu kde se převleču do suchého a dám si zase nějaký ten rohlíček co mi Darinka nachystala a hlavně si tam tak hodinu odpočinu. Tak se také stalo. Po obkroužení šestnáctého okruhu jsem zajel ke stanu, v klidu pojedl, uvařil si kafe, odpočinul a nahřál si tělo na vycházejícím slunci. Věděl jsem, že dva okruhy už dám i s prstem v nose a jednou nohou za uchem a byla pohoda a slunce v duši. Navíc, pravidla závodu umožňují zajet poslední kolo 200 minut před oficiálním ukončením závodu, takže když přijedu z osmnáctého kola kolem desáté jak jsem očekával, mohu závod legálně ukončit bez nebezpečí diskvalifikace.

Kolem půl osmé jsem tedy vyrazil do sedmnáctého kola. A přišlo další překvapení - kolo jelo jako vítr a do kopců jsem stoupal na převody o stupeň težší než v noci. (Zase až tak rychlé to nebylo, Zdenda Kříž, budoucí vítěz závodu a úřadující mistr Evropy jel oproti mně stále zhruba dvojnásobnou rychlostí....) S chutí jsem vydupal na vrchol kopce zhruba v polovině okruhu a se stejnou chutí to pustil dolů do sjezdu, který už jsem měl tak najetý, že jsem se moc nebál a jel ho stejně jako Ti, které jsem ještě včera v duchu označoval jako bezmozky. V cíli okruhu jsem si pak lehce spočítal, že kdybych vydržel toto tempo, stihl bych do dvanácti i oněch dvacet okruhů, které jsem měl jako cíl stanoveny původně. Ale bylo by to o fous. Tak jsem chvíli váhal a nakonec jsem se rozhodl neriskovat zklamání a držet se upraveného plánu. Takže jsem chvíli poseděl s Darinkou, která už pomalu balila naše ležení a po půlhodině vyrazil do posledního kola. Zajel jsem ho ještě rychleji než to sedmnácté a do cíle dorazil těsně před desátou.

Konec

Malinko jsem sice litoval, že jsem se rozhodl v tuto chvíli závod skončit, ale byl jsem už přece jen dost unavený a svůj cíl jsem si splnil - dojel jsem ve zdraví osmnáct okruhů. Přepočítáno na kilometry a výškové metry je to 229,5 kilometrů s 4500 nastoupanými metry. Nikdy jsem nic těžšího nedokázal. Takže konec. Také jsme potřebovali balit abychom stihli vše co bylo toho dne ještě v plánu.

Trochu jsem si odpočinul, převlékl se do "civilu" a začali jsme s Darinkou cpát tu kupu věcí do auta. Povedlo se. Chtěli jsme se podívat na dojezd závodníků, kteří závodili až do konce a také na vyhlášení vítězů, ale silná průtrž mračen nad Libercem nám plány překazila. Čekalo nás ještě pár věcí, které bylo nutné zařídit a poté se ještě přesunout o dalších pár stovek kilometrů dál.... Nečekali jsme a vyrazili k domovu. Příště si ovšem konec závodu a příležitost zatleskat těm nejlepším nenechám ujít.

Zbytek jen telegraficky:



Úvod

Akce

Fotky

Kukbuk

Linux

Webka



Slackware
   Linux
Rohloff
BMW Motorcycles

Webová kamera Hlásná Třebaň

Kontakt