324 km/den

324 km/den

Čím to začalo? Někdy kolem roku 1992, to mi bylo něco přes dvacet a bydlel jsem na Slovensku, jsem dostal nápad objet hřeben Nízkých Tater v jednom dni. Měl jsem na tehdejší dobu celkem slušné silniční kolo a jezdil kolem 3 - 6 tisíc km ročně. No a tak jsem jednoho sobotního rána vyrazil z Liptovského Mikuláša přes Ružomberok a sedlo na Donovalech do Banskej Bystrice a pak dále přes vesničky Podbrezová a sedlo Čertovica zase zpět do Liptovského Hrádku a Mikuláša. Dalo to celkem 202 km, přijel jsem večer ještě za světla vcelku v pohodě. Pokud si vzpomínám, bylo hezky, teplo a vítr foukal do xichtu jen cca 50 km. To bylo...

Letos na jaře nebo začátkem léta začala parta cyklistů, kteří se slézají na webu www.nakole.cz, plánovat několikadenní podzimní setkání v Hranicích na Moravě. Pár dnů na to přišel jeden z nich, Jirka, zvaný Medůza, s myšlenkou dopravit se do tohoto moravského města kolmo. No a zhruba od stejné chvíle jsem o tomto šíleném nápadu uvažoval. Mělo to být odhadem necelých 300 km z Prahy, to jsem ještě nikdy neujel, tak proč to nezkusit. Stoprocentně jsem věděl, že to je realizovatelné, protože za prvé vím o cyklistech, kteří si jako zpestření jezdí trasu Praha - Ostrava nebo Praha - Ještěd a zpět a za druhé jsem věděl, že kdysi dávno jsem dal 202 km v kopcích a přežil to celkem bez úhony tak proč by tedy nešlo 300 km, že jo? :-)

Problém spočíval v tom, že jsem nevěděl zda se toho odvážím. Přece jenom, termín byl koncem září, to už může být i pěkná kosa, světlo už je po mnohem kratší dobu a navíc, přesto, že v naší zemi dují větry většinou od západu, nemusí tomu tak být vždy. Také společnost výkonného Medůzy mi zprvu nehrála do karet, protože Jirka jezdí fakt hodně a fakt svižně a mě se nechtělo celou akci zvorat jen proto, že mě Jirka v prvních 100 kilometrech "utaví". Na druhou stranu, jet něco takového ve dvou a vézt se furt v háku taky není vůbec dle mého gusta. V neposlední řadě jsem viděl, jak se později ukázalo oprávněně, problém v bezpečnosti. Prostě na tuto vzdálenost nelze jet po okrskách. Nebo tedy lze, ale přece jen, hlavní silnice jsou rovnější a kvalitnější a při této vzdálenosti a odhadované průměrné rychlosti není moc kam uhnout.

Postupně tedy ve mně uzrálo rozhodnutí se tohoto výletu zůčastnit a když jsme se s Jirkou v Třebani náhodou potkali, řekl jsem mu, že tedy pojedu s ním za předpokladu, že nebude hnusně, že nebude foukat do xichtu, a že pojedeme podle MÉHO tepáku. (Ten třetí bod byl dodržen... :-)

Pár týdnů před odjezdem Medůza bohužel zjistil, že jeho pracovní vytížení bude ve dnech kdy jsme měli tu šílenost provést tak velké, že se pravděpodobně vůbec nezůčastní. To mne mrzelo, protože jestli na to někdo má, tak je to on. A těšil se. Co už, tipuji, že si to v nejbližším období vynahradí. Takže jsem jel sám, protože další zájemci nebyli. Jelikož jsem už byl docela slušně nabuzen, neuvažoval jsem o tom, že bych to vypustil, akorát jsem měl obavy o počasí, protože to mohlo vše zhatit. Předpověď příznivá nebyla. Říkali tam něco o jihovýchodním větru 2 - 5 m/s, zpočátku přeháňky přecházející v déšť, k večeru ustávání srážek. Nasadil jsem na bejka blatníky připravil svačinu a šel spát. Budíček v 03:45.

Ráno jsem vstal a po kafi ve 4:10 vyrazil. Bylo kupodivu sucho a místy jsem i viděl jasnou oblohu. Teplota kolem devíti stupňů nad nulou. Mým cílem bylo v klidu dojet do Říčan, kde jsem chtěl posnídat. Trasa: Hlásná Třebaň - Černošice - Zbraslav - Říčany. V Říčanech jsem si spokojeně baštil, bylo kolem šesté. Trocha bloudění mi pak vzala kolem patnácti minut a přidala tak 3 kiláky, pro začátek nic moc. Směr Kutná Hora. Cestou vytrvale fouká do xichtu, ale ne moc silně, místy prší, ale jen tak aby to nestříkalo od kol. Občas nefunguje tepák.

100 km, Kutná Hora. Kutná hora je krásné město. Navíc celý průjezd historickým centrem je z kopečka po vzorně upravených kostkách, jen to drnčelo. Ptám se na cestu abych znova nebloudil a jedu dál na Čáslav. Tu objíždím po obchvatu, příjemně široká krajnice, dá se jet bezpečně. Ale hned za Čáslaví, poté co skončila cyklostezka se krajnice zužuje a začíná to být docela zajímavé. Naštěstí nejezdí mnoho aut. Počasí furt stejné akorát vítr pomalu zesiluje. Všiml jsem si, že když začně pršet, vítr trochu poleví.

140 km, Chrudim. Na benzínce za městem obědvám tuňákový sendvič a kupuji litr koly, litr vody a pivo. Sotva jsem dojedl a vyrazil směrem na Vysoké Mýto a Litomyšl začíná pršet, ale tentokrát to nevypadá na přeháňku takže oblékám bundu. Začíná to být docela nepříjemné, protože fakt leje a přitom vít neustává, ale naopak zesiluje. Pochopitelně, že do zad mi nefouká. Nemám rád vítr.

Dalších zhruba 100 kilometrů jedu v dešti a proměnlivém protivětru. Promočený jsem se v Litomyšli ptal paní kudy dále na Moravskou Třebovou.... Ukázala mi cestu a pak povídá: "Ale to máte daleko..." :-) V tu chvíli jsem nenašel vhodných slov, tak jsem jí to jen odsouhlasil a vyrazil. Právě v okolí Litomyšle to bylo nejhorší - za hodinu intenzivního šlapání jsem urazil jen kolem 12 km. Strašné. Měl jsem chuť se na to vypíchnout a sednout na vlak. Přišlo mi nespravedlivé, že když už se na něco takového odhodlám a poctivě makám, tak že mi počasí nepřeje. Proklel jsem všechny, kteří, třeba jen teoreticky, mají počasí na svědomí a byl jsem tak navztekanej, že jsem se rozhodl, že to prostě dojedu, počasí na truc. V těchto chvílích to nebylo o fyzičce, byla to záležitost psychiky. Navíc mě deptaly stovky aut a kamiónů, které po té silnici jezdily. Přestože tam byla široká krajnice a dával jsem si velký pozor, necítil jsem se v bezpečí, lépe řečeno, byl jsem po.... až za ušima. Takže jsem koukal zmizet z této hlavní silnice a dostat se pokud možno přes kopečky kde jsem očekával, že nebude foukat do Moravské Třebové.

Kolem 220 km. Nějak se mi to povedlo, po okrskách a s malou zkratkou jenž byla delší zato však obtížnější (přes kopec). Byl jsem docela vyčerpaný a taky už bylo hodin jak na kostele, asi tak kolem páté. Přesný čas nevím, protože na moji rozmáčenou mapu už nešlo psát poznámky. Popravdě řečeno jsem na to ani neměl chuť. U benzinky na výjezdu z Třebové jsem dal další dva sendviče, půllitr koly a pivo, vyždímal rukavice a vyrazil. Věděl jsem, že by měly následovat kopce, ale docela jsem se těšil, kopce mám rád. Hlavně jsem však očekával, že tam nebude foukat. Už toho (větru) bylo fakt dost.

Nefoukalo, ale ani to stoupání nebylo zadarmo. Postupně však ustával i déšť. Na vrcholu největšího dokopce tohoto "výletu" už téměř nepšelo a já jsem začínal tušit, že jsem vyhrál, protože teď by to mělo být až do Mohelnice z kopce a dál už jen po rovině. Narval jsem do kapes nějaké jídlo abych měl z kopečka co žvýkat a vyrazil dolů. Cesta proběhla výborně, protože byla hustá mlha a auta jela jen málokdy přes padesát, takže jsem se pohodlně usídlil mezi nima a s využitím celé šíře vozovky sjel bezpečně dolů do Mohelnice, kde jsem koupil baterie do světla a další, nevím už kolikáté pivo. A bylo mi fajn, protože nohy jely samy a cítil jsem se po jídle a sjezdu odpočatý. Možná nějakou roli sehrály endorfiny, ale nepršelo a nefoukalo, což bylo hlavní. Tepometr opět stávkoval. Jeho problém, jeho dny jsou sečteny.

Pak už to šlo opravdu samo - vítr zadul jen občas a ne silně, silnice oschla a kdyby nebylo tmy, líbilo by se mi to, protože krajina mezi Mohelnicí a Litovlí je pěkná. Trochu mne sice překvapil menší dokopec v okolí Litovle, tam jsem pochopil, že zase až tak v pohodě ty nohy nejsou, ale po rovině se to zase roztočilo s konstatními tepy a frekvencí šlapání. Už za úplné tmy jsem dorazil do Olomouce. Protože z této strany jsem nikdy nejel, použil jsem tzv. Medůzovu formu dotazu na cestu. Takže když jsem zahlédl v opuštěné a lehce potemnělé okrajové čtvrti města Olomouce starší ženu, zvolal jsem: "Dobrá ženo, kudy tudy na Lipník?" V první chvíli čapla oběma rukama kabelku a poskočila jak by stoupla na připínáček, ale pak když viděla, že ode mne už žádné nebezpečí nehrozí, poradila mi. Správně. Za chvíli jsem věděl kde jsem a pelášil na výpadovku na východ.

Cesta do Lipníka po staré proběhla sice potmě, ale v pohodě a poslední úsek z Lipníka do Hranic, opět poněkud adrenalinový ohledně šířky krajnice naštěstí bez problému. Naposledy jsem se ptal na cestu do kempu stojíce před asi dvoumetrovou cedulí s nápisem a šipkou. Když mi ten pán ukázal cestu vedoucí do krpálu jak sviňa, určitě si myslel, že jsem magor, ale já už jsem věděl, že ten kratičký dokopec bude sranda. Byla.

Ne tak po příjezdu do kempu. Už jsem nějak neměl sílu a chuť obsluhovat mobil a v dáli svítilo světýlko naznačující hospodu - tam jsem věděl, že Darinku najdu - tak jsem tam vyrazil, že si dám pivko a vezmu klíče od chatky abych se mohl jít vykoupat. Nečekal jsem, že půl hospody vyleze ven podívat se na toho vola, co je dobrovolně ochoten na bajku v dešti a větru šlapat celý den. Trochu mne to rozhodilo, protože fakt nejsem rád ve středu pozornosti a vůbec jsem se v tu chvíli necítil dobře. Ale děkuji za přízeň.

Zbytek už byl pohoda, dal jsem si nějaké jídlo, myslím smažák, ještě nějaké pivo a šli jsme spát s vidinou dvou dnů výletů s Nákoláky.

No a to je asi všechno o tomto šíleném počinu. Chtěl jsem zkusit jestli na to mám. Mám, ale to je asi tak všechno. Přesně se potvrdilo co jsem si myslel před touto akcí: Být alespoň trochu slušné počasí bez protivětru a deště, dejme tomu o pět stupňů více, tak je to taková delší vyjížďka, kterou fyzicky zvládne každý kdo na kolo občas sedne. Dobrý parťák je výhoda. Ale v tom počasí jaké toho dne bylo, to znamená déšť, protivítr a průměrná teplota 10 stupňů, to byl boj s vlastní psychikou. Navíc, bylo to nebezpečné a to místy velmi. Jsou silnice, kde řidiči občas při nejlepší vůli nemají kam uhnout. Mimochodem musím pochválit řidiče kamionů, za celou jízdu mne ani jeden ani náznakem neohrozil. S osobáky to bylo jiné....
Jo, a příště už to opakovat nebudu. Jedině, pokud by se jelo pouze po silnichích 2. a 3. třídy. Nebo třeba nějaká 24 - hodinovka na klidném okruhu.


Informace o vybavení a pár statistických údajů:

Kolo:
Jel jsem to na svém kole GT Avalanche s tak nějak různě poskládanými komponenty, hmotnost bez lahví, pumpy a podsedlové brašny asi 12,5 kg. Dvě blikačky - Smart SuperFlash na kole a nějaká Cateye na batohu. Pneumatiky jsem neměnil, byly tam ty co používám normálně - Maxxiss Larsen TT 2,35. ....Když už frajeřina, tak se vším všudy, ne? :-)

Jídlo:
Vyrážel jsem s pěti rohlíky se sýrem a salámem a několika cereálními tyčkami. Po cestě jsem ještě zbaštil 4 tuňákové sendviče, nějakou malou čokoládu a jednu obloženou bagetu. Vypil jsem za celou dobu cesty zhruba 2 l vody, 1 l ionťáku, 1,5 l CocaColy, asi pět piv a tři kávy z automatu.

Oblečení:
Celou cestu v podstatě stejné s jedinou změnou. Nahoře krátká moira, dres, návleky na ruce a dlouhý dres, v dešti pak bunda. Dole krátké kalhoty a návleky na kolena. Zimní rukavice. Ty měly docela zajímavou vlastnost - při každé zastavce se z nich dalo vyždímat tak deci vody (z každé), přesto po celou dobu hřály, na ruce mi zima nebylo. Na nohy - chodidla - naopak skoro celou cestu. Měl jsem letní tretry a návleky by bodly.

Údaje z HAC4:
Celková ujetá vzdálenost: 324,8 km
Čas jízdy: 16 hod. 20 min.
Celkový čas: 19 hod. 23 min. 20 sec.
Průměrná rychlost (jízdy): 19,9 km/h
Převýšení: 2525 m
Průměrná teplota: 11 st. C
Průměrný tep: 126 t/min


Fotky a grafy:
Moje GPS :-)
Výškový profil
Výškový profil s grafem rychlosti a tepů/min.


Aktualizováno 23.10.2007 - Zapomněl jsem ve výčtu potravy uvést tři banány, které jsem si koupil v Chrudimi a postupně je zbaštil.


V Praze 8.10.2007.

Poslední změna: 23.10.2007.


Zpět na akce



Úvod

Akce

Fotky

Kukbuk

Linux

Webka



Slackware
   Linux
Rohloff
BMW Motorcycles

Webová kamera Hlásná Třebaň

Kontakt