Sardínie 2010

My dva a tandem s vozíkem natěžko na Sardínii.

Celkem 538 km a 6596 m nastoupáno. Mapa Sardínie

Na úvod by bylo vhodné říci, že nápad vydat se natěžko někam na jih jsem měl v hlavě nejméně tři roky. Prakticky od našeho návratu ze Sicílie, kde jsme byli s cestovkou a moc se nám to líbilo. Je jasné, že na vlastní pěst je to trochu organizačně náročnější a člověk se může spoléhnout prakticky pouze na sebe. O to je pak taková dovolená ale svobodnější - když se mi chce, jedu dál, když se mi nechce, nemusím se hnout z místa. A taky jsme to tak dělali :-)

A proč právě Sardínie? Protože v září kdy je tam pro našince ještě pořád dost teplo je už největší nápor turistů dávno pryč, kempy jsou poloprázdné, ceny lidové a přitom pořád platí, že prší v průměru 1,5 dne za měsíc. Po tom co jsme zažili v srpnu u nás to byla lákavá představa.

Třetí věc, která rozhodla pro Sardínii byla skutečnost, že v mnoha různých článcích na internetu jsme se dočetli, že přespat na některé z mnoha krásných pláží není problém a pokud se člověk chová trochu rozumně, tak ho nikdo odnikud nevyhazuje a může si dělat prakticky co chce. Nakonec jsme nadivoko spali jen dvakrát, a stálo to za to, ale přece jen už nás pohodlí teplé sprchy a sámošky v místě trochu rozmazlilo a tak jsme po většinu dnů dali přednost kempům. Jeli jsme na tandemu a abychom uvezli všechny potřebné věci, připojili jsme za něj vozík. Soupravička tak byla trochu delší a trochu těžší, ale my jsme nikam nespěchali.

Foto

1. - 2. den - Třebka - Livorno

Museli jsme ještě do práce, ale v 17:30 vyrážíme z Prahy. Je zima, zataženo, občas prší. V 19:30 jsme se nabaštili na Rozvadově a pokračovali na jih. Přes Rakousko a Brenner jsme jeli po okrskách, stálo nás to asi hodinu času a ušetřilo zhruba 15 €. V Itálii asi do tří ráno jedu sám, D. spí. U Trenta to na mě padlo a hodinu a půl jsem spal. Pak už se jelo zase dobře. V Bologni jsme opustili dálnici, zaplatili 23 € mýtného, a protože nám zbývalo dost času, zbytek cesty jsme urazili přes hory po okrskách přes malé a menší i úplně nejmenší vesničky. Bylo to cca 180 km a trvalo nám to pět hodin. Ale cesta úžasná :-)

Po příjezdu do Livorna jsme kousek od přístavu našli vhodné místo pro sestavení kola a zaparkování Máni. Složit kolo se povedlo, jak dobře jsme se postarali o Máňu zjistíme za 14 dnů. Doufám, že tam bude. Pak jsme vyrazili na obhlídku města, ale hlavně do přístavu, kde jsme zkusili sehnat volnou kajutu na noc před odjezdem. Měli, ale za 106 €. Na to jim s... Bílej Tesák takže přespíme venku. Slečna v recepci mne ujistila, že vnitřní prostory přístavu se sice zavírají ve 23:30, ale když prý zůstaneme uvnitř, tak nás nikdo vyhazovat nebude.

Z přístavu jsme se vydali na kole vyhledat místo, kde bychom se mohli plácnout do moře a umýt prach z cest, ale vůbec se nám nedařilo. Směrem na jih žádné pláže v dosahu nebyly a pláž co byla kousek směrem na sever byla od nás oddělena vodou. Ukazatele nás pořád hnaly na dálnici což na kole s vozíkem nešlo. Byl jsem už hodně unavený, takže jsme to po cca dvaceti km ježdění po hlavních silnicích ve městě vzdali a vrátili se do přístavu. Na vrátnici do přístavu stála prostorově poněkud výraznější černošská policistka a že by se jí chtělo nás pustit dovnitř, to se říci nedá. Poté co jsme jí řekli, že naše loď jede až ráno a že slečna v recepci řekla a bla bla bla a že určitě nehodláme odjet do města a do hotelu už vůbec ne zmlkla a po chvíli němého úžasu odpověděla, že nic neviděla neslyšela a adios a pustila nás dovnitř. Dobrá žena.

Foto

Našli jsme si místo v odlehlejší části přístavu, kde to vypadalo, že bude klid. Ukořistili jsme dvě lavičky, přenesli je do závětří a těšili se, že jakmile se setmí, vytáhneme spacáky a budeme spát až do rána kdy odplouvá naše loď. Sotva jsme však něco málo povečeřeli přijelo několik kamiónů, postavili se do řady a jejich řidiči začali venku živě rozprávět. Přestože italsky neumím, bylo jasné, že se baví o autech a o holkách. V každém případě, na nějaký velký spánek to pro nejbližší chvíle nevypadalo. Navíc jsme nechtěli moc provokovat případné hlídače a tak i spacáky zůstaly zabalené, seděli jsme na lavičce a klimbali v zapadajícím slunci. Naštěstí bylo i přes vítr relativně teplo a hezky. Řidiči nakonec někam odešli a byl chvíli klid. Obrovská loď co kousek od nás kotvila k večeru odplula a s každým dalším naším krátkodobým usnutím na molu přibývaly další a další auta a lidé, až to postupně začalo vypadat jako na Václaváku. Bylo jasné, že naše klidné místo vlastně vůbec není klidné a že určitě brzy přijede další loď a dokud tyhle lidi nenaloží a neodpluje, tak prostě klid nebude a spánek nehrozí.


3. den - Livorno - Tavolara

41 km / 353 m / Mapa

Stalo se. Ale to už byla tma a vyložení a naložení lodě trvalo prakticky do půlnoci. Vypadali jsme tam jak bezdomovci, ale nikdo si nás nevšímal. Darinka tou dobou už dávno spala, tak jsem zalehl i já. Ve tři ráno mne probudila zima a tak, abych rozehřál ztuhlé tělo, šel jsem se projít po přístavu. Pak jsem ještě asi hodinu spal, ale to už bylo pět a byl čas zbalit si fidlátka a jít k lodi. Ta připlula těsně před šestou a chrlila na molo mraky lidí a aut. Pak se začalo nakládat. Nás s kolem vzali společně s pěšími cestujícími mezi prvními. Když jsme s naloženým tandemem a připojeným vozíkem stáli nerozhodně mezi rampou pro auta a lávkou pro pěší, kluk co řídil nakládání sjel pohledem od řídítek až po zadní kolečko vozíku, zasmál se a anténou vysílačky nám pokynul k vjezdu pro náklaďáky. Zaparkovali jsme kolo v podpalubí a zajistili ho jak to nejlépe šlo aby nespadlo protože zvednout naložený tandem s vlekem jde fakt ztuha a šli na palubu. Po snídani na palubě plánujeme jak to po vylodění na Sardince uděláme, já píšu deník a D. spí, jak je zvykem :-)

Cesta proběhla v klidu, trochu to na tak velkou loď houpalo, proto je také písmo v posledním odstavci poněkud roztřesené. Po vylodění v Golfo Aranci jsme během dvou kilometrů našli pláž a skočili do moře. Bylo teplé :-) Po vykoupání jsme pokračovali do Olbie, kde jsme koupili nějaké jídlo a pokračovali dál po překvapivě frekventované silnici až do kempu u Tavolara, který jsme minuli a nakonec se zabydleli v maličké zátoce s výhledem na ostrov Tavolara. Pochopitelně jsme nestavěli stan a spali pod širákem. Noc přišla rychle už kolem osmé, ale také se utišil do té doby vytrvalý silný vítr. Usínali jsme za šplouchání moře zhruba tři metry od našich nohou a já jsem doufal, že informace z internetu říkající, že příliv je na Sardínii maximálně 30 cm je pravdivá a příliv nebude větší. Cesta do zátoky totiž vedla těsně mezi stromy a mořem a za našimi hlavami byla dvoumetrová zeď. V noci mi byla trochu zima, ale šlo to vydržet.


4. den - Tavolara - Santa Lucia

49 km / 394 m / Mapa

Ráno jsme vstali asi v osm a bez snídaně vyrazili směrem na jih. Cestou přes San Theodoro jsme si dali kávu a v Budoni nakoupili nějakou vodu a pivo v sámošce. V Posadě to samé ještě jednou, ale na výjezdu z městečka jsme ještě zahlédli cukrárnu se zmrzlinu a nebylo možné odolat. Byla výborná. Na pivo a zmrzlinou jsme pak dojeli až do Santa Lucia, kde se nechalo spát buď v kempu anebo o kousek dál v borovicovém háji u moře. Tam bylo moc hezky. Vzhledem k lidové ceně za kemp - 17 € za vše - a dokonalému zázemí v kempu jsme se nakonec rozhodli pro kemp. Hbitě jsme postavili stan a vyrazili na pláž. Byly ale tak velké vlny, že tam málem nešlo vlézt. Některé mohly mít i metr. Ale sluníčko hřálo, tak to bylo fajn.

Foto

Večer jsme strávili v městečku Santa Lucia. Probíhaly tam nějaké slavnosti či co, různá vystoupení, hudba a spousta stánků s ptákovinama. Prodejci byli většinou černoši. Nejvíce nás zaujala jakási pouliční kapela složená z asi deseti muzikantů. Kromě dvou bicích samé dechové nástroje - trubka, tuba, klarinety, saxofony.... Hráli excelentně, nazval bych to foukací rock. Jak říkají na rádiu Beat, ta muzika měla pořádný koule :-)

Domů (do stanu) jsme přišli pozdě, ale protože oba telefony i GPS byly vypnuté, tak nevíme v kolik. Nejlepší na tom je, že při dovolené na Sardince je to jedno :-)


5. den - Santa Lucia - Cala Gonone

57 km / 724 m / Mapa

Ráno jsem se probudil brzy a tak jsem se vydal zkontrolovat moře. Bylo tam. A protože vlny byly mnohem menší, tak jsem vzal ploutve a masku a šel plavat. Po hodině jsem toho měl dost a byl už také čas probudit ženstvo. Darinka pak udělala k snídani výborná vajíčka.

Na cestu jsme vyrazili dost pozdě. Začátek cesty v pohodě, úžasná zmrzlina v Orosei. Cestou k pláži jsme našli fíky a tak jsme poprvé ochutnali jak vlastně chutnají čerstvé, nesušené. Naše trasa měla malou zkratku, která nám měla ušetřit jeden pořádný kopec a poměrně dost kilometrů. Ušetřila, ale jak už to u zkratek bývá, stezka mezi dvěmi plážemi, byť byla dlouhá jen asi kilometr, byla na hranici našich sil. Kolo nalehko by celkem v pohodě šlo po skále přenést, ale naložený tandem s vlekem se nést nedá a měli jsme toho docela dost. Zvládli jsme to s pomocí krajanky, kterou jsem při první kontrole stezky potkal a ona vzápětí píchla a protože předpokládala, že bych to mohl umět opravit, přišla nám pomoci s naším těžkým kolem ze srázu. Po opravě defektu jsme pokračovali.

Foto

Pravda je, že zkratka nám opravdu ušetřila jeden pořádný kopec, ale ten který jsme museli vyšlapat teď byl doslova vražedný. Ani nevím jaké měl celkové převýšení, ale sklon byl místy rozhodně více jak 12 %. V závěru stoupání byla vozovka betonová, asi aby jim tam asfalt nevydržel a netekl dolů. Trvalo to odhadem tak hodinu než jsme vystoupali do sedla nad Cala Gonone a měli jsme toho docela dost. Ovšem výhled tam byl úžasný. Městečko i moře nám leželo doslova pod nohama. Sjezd dolů stál také za to. Byl to takový padák, že jsme stáli každých pár set metrů kvůli chlazení ráfků, přesto jsme přední duši jednou propálili.

Po příjezdu do Cala Gonone jsme testli kemp - 15 € za osobonoc, to ani náhodou. Vydali jsme se na obhlídku městečka, najít místo na spaní a obchod abychom si nakoupili nějaké jídlo. Ani s jedním jsme neuspěli. Pláž byla typicky městská a motali se tam policajti a vůbec se nám tam nelíbilo, protože hoteloví hosté byli namačkání na sobě jak slanečci a když nás viděli, tak čuměli, jakoby právě přistáli Marťani. Obchody všechny zavřené, jen restaurace a bary měly otevřeno, k jídlu pro chudého, špinavého a hladového pocestného nic. Aspoň vodu jsme našli u infocentra. Prostě typické přímořské centrum, jednoznačně zaměřené na turisty a na to jak z nich ty prachy dostat.

Nelíbilo se nám tam ani trochu, ale měli jsme jen dvě možnosti - buď vyrazit dál, což znamenalo prvních zhruba 20 km do kopce s převýšením 900 m, a na to už jsme neměli ani fyzicky ani morálně, protože jsme od rána nejedli a byli utahaní a celí ulepení a špinaví, anebo ten nechutně předražený kemp. (Aby nebyl, když byl v městečku a dalekém okolí jediný.) Šli jsme do kempu. Byli jsme orvaní a k jídlu kromě čínské polévky nic neměli, takže jsme si řekli, že když už, tak už a po vykoupaní a postavení stanu jsme vyrazili do restaurace na večeři. A byli velice spokojení jak s cenou tak i kvalitou. Aspoň něco. V každém případě jsme se shodli, že v tomto městečku nehodláme zůstat ani o minutu déle než je nezbytně nutné a ráno mizíme i přesto, že toho po dnešku máme fakt dost a zítra to bude podle map ještě o dost těžší, jediná cesta vede totiž přes hory. ...Ale není kopec jaký by cyklista nevyšel :-)


6. den - Cala Gonone - Lotzorai

72 km / 1242 m / Mapa

Vstali jsme relativně brzy, přesto se nám povedlo vyrazit až kolem půl desáté. Východní svah, jasno.... Sluníčko to do nás pralo na plný kule, ale nevadilo nám to. Věděli jsme o prameni zhruba na půli cesty takže jsme si mohli dovolit pít více. Úvodní kopec byl však drsný. Prakticky z nuly až do 500 m.n.m. mělo stoupání trvale 10 - 12 %. Zvládli jsme ho díky nepolevujícímu úsilí a krátkým zastávkám zhruba každých deset minut. Až jsme dorazili k tunelu vedoucímu pod vrcholkem masivu oddělujícího Cala Gonone od zbytku světa. Tunel byl zvlášť pro cyklisty a pro auta. Poslední pohled na místo kam už se asi nepodíváme a mizíme ve tmě.

Foto

Po zhruba kilometru jsme se vynořili na opačném konci hory. Trochu jsme si ve stínu odpočinuli a vyrazili dál. Kopec měl už zcela kultivované stoupání kolem 5 % což je na kolo úplně ideální a hezky jsme si pomalu stoupali a kochali se výhledy do údolí pod námi. Cesta vedla zařízlá v západním svahu hory a čím výše jsme byli, tím zajímavější byly výhledy. Nejvíce jsme se ale těšili na to až se dostaneme do sedla a před námi se objeví moře. Tak jako každý den totiž hodáme končit někde na pláži a ten kopec, který jsme už vyšlapali si zcela jistě zase sjedem. K prameni s vodou jsme dojeli přesně ve chvíli kdy nám ve všech lahvích zbývaly dohromady tak dvě deci vody. Natankovali jsme do plna a po dalších pár kilometrech, zhruba čtyři a půl hodiny po odjezdu z kempu dosáhli sedla Genna Silana - 1017 m.n.m. Byl to nejenom nejvyšší bod dnešní trasy, ale také celé naší dovolené na Sardince.

Dali jsme si kafe a zmrzku a vydali se na cestu dolů, která až na dvě kratší stoupání měla klesat až k moři. To jsme však ještě neviděli. Sjezd to byl parádní. Kvalitní asfalt a klesání akorát tak aby to hezky jelo a nemuselo se moc brzdit, ale ani šlapat. Navíc tudy pojedeme i zpět a informace, že dokopec v opačném směru je relativně přívětivý rozhodně není k zahození. Po příjezdu k moři jsme projeli několik kempů až jsme nakonec skončili v tom posledním s podivuhodným názvem Iscrixedda poblíž městečka Lotzorai. Cena byla lidová a personál vlídný a velmi ochotný. Zítra zůstáváme zde a budeme odpočívat.


7. den - Lotzorai

Ráno bylo nad mořem zataženo - jak jinak, chtěli jsme se plácat u moře, tak bude hnusně, to je jasné. Co už. Na chvíli jsem tam vlezl a viděl druhou medůzu - ta první mě žahla předevčírem - ale vlny byly čím dál větší a postupně se obloha zatahovala až spadlo i pár kapek. Tak na moře prdíme a jdeme se podívat do vsi.

Našlapali jsme hafo kilometrů sem a tam než jsme našli alespoň obchod s potravinami. Naobědvat se nebylo kde, všechny použitelné restaurace měly po sezóně, tudíž zavřeno. Tak jsme nakonec koupili jen nějaké potraviny a kus masa, který jsme si pak upekli na grilu v kempu. Večer jsme plánovali další postup a nakonec, přestože původně bylo v plánu dojet mnohem dále na jih, bylo rozhodnuto, že vyrazíme zpět směrem k severu. Za každou cenu jsme se chtěli vyhnout sjezdu - a následnému výjezdu - do Cala Gonone, takže jsme přes hory museli přejet najednou minimálně až do Orosei, ale raději až do kempu Santa Lucia kde už to známe a líbilo se nám tam.

Večer jsme ještě dopili zbytky vína (asi 1,5 litru), připravili snídani a s vidinou zítřejšího nejméně stokilometrového přejezdu hor s naloženým tandemem šli spát.


8. den - Lotzorai - Santa Lucia

111 km / 1322 m :-) / Mapa

Ráno jsme vstali brzy a tak se nám povedlo vyrazit už po deváté. To bylo fajn, cesta měla být dlouhá. Do sedla Genna Silana jsme prakticky nepřetržitě stoupali asi 39 km. V kuse to nešlo, v těžších úsecích jsme odpočívali zhruba každých patnáct minut. Cestou jsme našli bezva místo s pramenem vhodné k táboření a těsně před polednem v jediné významnější vesnici na trase ulovili tři Ichnusy a vysmahli je hned před sámoškou. Další postup byl o to snažší. Na kávičku v sedle jsme zasedli na minutu přesně ve stejný čas jako před dvěmi dny kdy jsme jeli opačným směrem.

Foto

Měli jsme docela dost, přece jen vystoupat s naloženým kolem ve čtyřiceti stupních z nuly do více jak 1000 m. n. m. není jen tak, to už musí být člověk trochu magor, aby to dokázal. Čekalo nás teď nejméně třicet kilometrů sjezdu a protože nám cesta nahoru trvala čtyři hodiny a bylo tak už dost pozdě na to co bylo ještě před námi, vyrazili jsme a ve sjezdu se s tím moc nepárali. V Orosei na náměstí zmrzka a protože do Santa Lucia nám zbývalo už jen 30 km, rozhodli jsme se, že tam dojedeme. Bylo až pozoruhodné jaké se nám povedlo vyvinout na těch posledních 30 km tempo po pom co jsme už měli v nohách. Asi vidina večeře a vychlazené Ichnusy či co, v každém případě jsme tam dorazili poměrně vyčerpaní.

Foto Foto

Po příjezdu do kempu se nás naprosto nečekaně přišli dva chlápci zeptat, jestli něco nepotřebujeme, pomoci se stavěním stanu nebo přinést pivo. Zase až tak zuboženě jsme myslím nevypadali, ale potěšilo to. Oba byli němci a oba mluvili anglicky lépe než já..... Ten mladší nakonec odběhl a vrátil se s hrncem z poloviny plným špaget s nějakou omáčkou. Zpočátku mi to bylo trochu blbé, ale pak jsme to zbaštili ani jsme nemrkli. Hlad je sviňa. Večeři jsme tedy nevařili. Po postavení stanu a nezbytné dávce čisté vody se nám to však rozleželo a tak v místní restauraci proběhly ještě kalamáry a pizza a džbánek vína. Co mne příjemně překvapilo, tak v kempové restauraci, kde bych spíše očekával přemrštěné ceny za služby a jídlo nevalné kvality bylo vše na úrovni - solidní obsluha, výborné jídlo a rozumné ceny. Podobně jako v Cala Gonone. Asi je to tak v pořádku jen u nás to ještě pravidlem zdaleka není.


9. den - Santa Lucia

Volný den. Vstal jsem ráno brzy, a protože skoro nefoukalo a moře tak bylo neobvykle klidné, konečně jsem mohl vyzkoušet harpunu. Harpuna super, ale největší ryba tak 20 cm, takže jaksi nebylo co lovit. Nevadí, i pozorovat život pod hladinou nemá chybu. Máchal jsem se skoro dvě hodiny, pak jsme s Darinkou posnídali a šli se válet na pláž za městečkem kde nebylo tolik lidí a tak jsem ještě mohl zkusit lovit ryby. Ale ani tam žádné větší nebyly.

Večer jsme si dali oblikátní zmrzlinu a ještě jednou se vykoupali. Pokecali jsme s manželským párem se Švýcarska a šli na večeři. Paráda, krásný den za námi.

Darinka mě naučila novou větu: Potrebbe darmi...? Mohla byste mi dát...? :-)


10. den - Santa Lucia - Golfo di Azarchena

104 km / 851 m / Mapa

Vstali jsme o něco později než jsme původně zamýšleli, ale i tak se nám podařilo vyrazit kolem půl deváté, jelo se hezky, v Posadě na náměstíčku jsme si dali pivo a po poledni dojeli do Olbie, kde jsme nakoupili potraviny a dali si kafe. Původní plán pokračovat do kempu Cugnana nevyšel, kemp byl nějaký opuštěný a možná i zavřený. Zbývaly dvě možnosti, vlastně možnost jen jedna, ale dvě cesty jak dojet až do zálivu u města Arzachena, kde měli být další dva kempy. Cesta kolem moře byla dlouhá 37 km a rozhodně nevedla po rovince, cesta přes hory měla kilometrů asi 17, ale kopec vysoký přes 200 metrů. S tím co jsme měli v nohách se nám vůbec nechtělo, ale nebylo zbytí.

Foto

Po cca hodině a půl jsme konečně dorazili do kempu Isuledda. Vzhledem k jeho umístění v lokalitě Costasmeralda a turisticky atraktivní oblasti jsme očekávali pěkně natažené ceny. I příjezd do kempu řízený maníkama s vysílačkama a honosná recepce tomu nasvědčovaly. Ale opak byl pravdou. Ceny byly více než lidové, vlastně to byl doposud nejlevnější kemp v jakém jsme na Sardínii byli. Vše bylo perfektně zorganizované, teplá voda ve sprše zdarma. Moře 100 metrů od stanu stejně jako umývárna se záchody. Celkově byl kemp moc hezký a útulně upravený. Obchod, restaurace se slušnými cenami a jako bonus parta Čechů hned vedle nás. A co bylo ze všeho nejlepší, na místě kde jsme si stavěli stan, byl plastový stoleček a dvě židle. Takový komfort jsme neměli co jsme vyrazili z domova. Darinka uvařila k večeři výborné těstoviny, vypili jsme láhev vína a úplně unavení zalehli.


11. den - Golfo di Arzachena

Ráno bylo pošmurné, ale nepršelo. Zatím asi "nejhorší" počasí co jsme tady. Dokonce spadlo i pár kapek deště, asi tak tři páry... Pražáci odvedle dnes odjíždějí, my máme volný den. Po té včerejší raubířině si to zasloužíme. Odpoledne půjdeme nakoupit suvenýry, ale jinak je v plánu pouze ležing a gaučing, vlastně karimatčing. A také asi naplánujeme co dál. Ale z části už naplánováno máme - vzhledem k tomu, že nám zbývají poslední tři dny pobytu na ostrově a dneska rozhodně nikam nepojedeme a pondělí si musíme nechat na přiblížení k přístavu, kde bychom měli být v úterý kolem desáté, vymyslel jsem, že i zítra zůstaneme tady. Uděláme si výlet na lehko, bez bagáže dále na sever a potom zase přespíme tady. Za tento nápad jsem byl pochválen.

Pozn. palubní deník dostal po čtyřech letech nové gumičky. A ořezal jsem si tužku.

Suvenýry jsme moc nenakoupili, ale potraviny ano. Sežrali jsme pár zákusků a zmrzlinu v cukrárně a vrátili se do kempu. Pak jsme šli k moři, já jsem asi hodinu plaval a viděl doposud největší rybu - asi 25 cm dlouhou, ale byla tak štíhlá, že byla málem průhledná. Darinka uvařila večeři a naplánovali jsme zítřek. Jo, a vypili jsme víno :-)


12. den - Golfi di A. - Punto Stropello - Golfi di A.

35 km / 853 m / Mapa

Vypadalo to, že se krásně vyspíme, ale v noci začalo foukat takovým způsobem, že se tyčky od stanu prohýbaly dovnitř. Tak jsem se moc nevyspal. Ráno foukalo ještě víc, a tak jsme snídali ve stanu. Trochu jsem vytůnil stan aby nám neuletěl ... a šel se na to vy...

Chvíli jsme pozorovali dva surfaře, kluka a holku, no spíše pán a paní, bylo jim tak padesát, prali se s tím statečně a měli můj obdiv. A pak jsme vyrazili na kolo, nalehko, ale foukal takový vítr, že jsme proti větru museli šlapat i z kopce. Dojeli jsme až do Punto Stropello a pak po větru frčeli zpátky do kempu. Foukalo silně až do večera. Fotky z výhledem na Korsiku jsou z Punta Sargedna.


13. den - Golfo di Arzachena - Golfo Aranci

69 km / 857 m / Mapa

Ráno jsme v dokonalém bezvětří zabalili a vyrazili na cestu k přístavu. Cestou jsme stihli dvě piva v marketech. Prohlídka pláže Marinella byla malým zklamáním - byla sice krásná přesně jako na fotce z Kudrnovského průvodce, ale lidí tam bylo jak na Václaváku a stánky a bary a černoši prodávajicí kde co. Byli jsme tam asi dvě minuty a Darince už nějaký černoch nabízel hlídání kola. Nezdálo se, že by to chtěl dělat zadarmo. Navíc, my to kolo prakticky hlídat nepotřebujem, protože když je naložené, neodjede s ním nikdo. Rychle mizíme pryč, na této pláži je pro obyčejné lidi příliš nevlídno.

Jeli jsme tedy rovnou až do Golfo Aranci, kde jsme si prohlédli potencionální místa na spaní a našli dvě krásné pláže přímo v přístavním městečku. Pokračováním byla bohatýrská večeře, která se protáhla až do tmy a nakonec jsme zalehli na prvním možném místě, jen pár set metrů od přístavu, kde už nocovalo pár lidí v obytných autech. Z řeči vyplylulo, že s nocováním není větší problém, jen že tam pravidelně chodí divoká prasata konzumovat odpadky po lidech.

Foto

Aby se ukázalo, že nekecali, tak první prasátko se objevilo ještě dříve než jsme zalehli. Nepřiblížilo se blíže než na deset metrů, pohoda. Druhé přišlo když už jsem spal. Darinka mě budila, ale prý mi to bylo jedno. Nakonec se zachránila sama. Pohoda :-) V každém případě, v noci začalo pršet a nevypadalo to, že by chtělo přestat. Poprvé co jsme na Sardínii pršelo. Ne moc, zato vytrvale. A zrovna když spíme pod širákem. Nakonec jsme vytáhli stanovou plachtu a přečkali pod ní do rána, kdy už nepršelo. Ráno mě romanticky probudil trajekt, který v půl sedmé proplouval cca 300 metrů od nás. Byl to ten co nás poveze zpět do Livorna.


14. den - Golfo Arranci - Livorno

Ráno jsme pomalu zabalili, ve městě nakoupili dárky a snídani, posnídali na lavičce u moře a už byl čas jet do přístavu. Nalodění proběhlo rychle, protože loď byla obsazena stejně jako ta co nás vezla sem pouze asi z jedné třetiny. Počasí nic moc, zataženo a velmi dusno, to se však záhy po vyplutí, kdy loď nabrala rychlost změnilo. Foukalo docela zčerstva a když spadly první kapky, paluba se vypráznila. Zbytek cesty jsme strávili v jídelně a navečer dorazili do Livorna.

Rychle jsme se vylodili a s vědomím, že za chvíli bude tma jsme vyjeli k místu kde jsme nechali napospas svému osudu Máňu. Naštěstí byla na svém místě a nezdálo se, že by jí něco chybělo. Odstrojení kola a naložení všech věcí do auta nám zabralo asi hodinu a pak už jsme se vydali na cestu domů kam jsme dorazili kolem poledne následujícího dne a tím naše dovolená skončila.

Na Sardínii se nám líbilo natolik, že letos se tam chystáme zas. Opět natěžko, opět sami, akorát pojedeme na sólo kolech a ne na tandemu, který je s tím vozíkem v kopcích opravdu přetěžký a jeho rychlost na rovinách tento fakt nevyváží.


A ještě pár poznámek...


V Hlásné Třebani 5.7.2011.


Zpět na akce



Úvod

Akce

Fotky

Kukbuk

Linux

Webka



Slackware
   Linux
Rohloff
BMW Motorcycles

Webová kamera Hlásná Třebaň

Kontakt

Akce           Den: Úvod 1-2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14           Fotky Trasy GPX