Závody na 24 hodin v roce 2009 tvoří ucelenou sérii čtyř závodů pořádaných postupně v Liberci, Bystřičce, Berouně a Vimperku. Všechny čtyři závody jsou součástí seriálu s názvem BlackBurn GP 24HOURS MTB 2009, závod v Bystřičce pak má statut neoficiálního mistrovství České republiky v čtyřiadvacetihodinovce.

Poté, co jsem loni poprvé zkusil Těžkou pohodu v Liberci a následně ještě další dva závody v Bystřičce a Berouně, chci letos absolvovat všechny čtyři závody série. Tím spíš, že do celkového pořadí jsou letos nově započítávány tři nejlepší výsledky. …Ne, že bych nějak změnil svůj přístup k závodění, i letos se hodlám na závodech především bavit a trochu si při tom zajezdit, ale když už nám ten čas a ujetou vzdálenost někdo měří… Spíše porovnat, zda se člověk proti loňsku zlepší, nebo zhorší.

Ještě malé vysvětlení – po prvním a vlastně i po druhém závodě jsem neměl moc volného času na psaní webu, proto v letošním roce bude celý průběh seriálu zaznamenán v rámci tohoto článku, formou stručného reportu z každého závodu.

Těžká pohoda v Liberci

První závod se jel 13.6.2009 v Liberci. Je to ten, který mne loni dokonale polapil a předvedl kouzlo čtyřiadvacítky. Navíc, dle mého názoru, s nejlepší tratí z celeho seriálu. Takže jsem se těšil už od Vánoc 🙂

Do Liberce jsem vyrazil v pátek sám s tím, že Darinka dorazí až v sobotu a v neděli mne pak odveze domů. Když jsem přijel do cíle bylo už v lyžařském areálu ve Vesci docela veselo, spousta stanů, lidí a kol. Zaregistroval jsem se, vyzvedl potřebné propriety a hned poté co jsem postavil stan a připravil se na co možná nejpohodlnější noc, začal v hlavním stanu – hospodě rozhovor se Zdendou Křížem, který odpovídal na otázky přítomných cyklistů a cyklistek. Díky aparatuře hlavního baviče bylo z mého ležení pochopitelně slyšet pouze odpovědi Zdendy, otázky nikoliv. I tak to stačilo a některé z odpovědí byly pro mne poučné a jedna mne docela pobavila – zněla: „Ne, na vítězství ve čtyřiadvacítce opravdu nestačí že vydržíš celou noc nespat….“ 🙂

Ráno jsem v klidu vstal, uvařil si snídani a pomalu se připravoval na závod. Uteklo to rychle a ve dvanáct už stáli všichni sólisté a zástupci družstev dvojek a čtyřek na startu. Pořadatelé letošní výběh ve stylu Le Mans poněkud prodloužili, což by samo o sobě ani tak nevadilo jako to, že to bylo do kopce. Použil jsem pravidlo „Není kopec jaký by cyklista nevyšel“ a pohodlně ke kolu doťápal.

V prvním kole jsem trochu litoval, že jsem přece jen nebyl skouknout ještě před startem stav povrchu tratě a nezjistil tak, jak hodně dvoutýdenní pravidelné deště její povrch rozmáčely. Mohl bych tak nasadit bahenní pneumatiky, které jsem si jen a jen pro tyto účely pořídil a byl bych v klidu. Takhle byl pro mne první okruh dosti uklouzaný a ve sjezdech nejistý. Ale říkal jsem si, je to tak půl napůl, vespod je to tvrdé, třeba se vyjede stopa a bude to v pohodě. Po pár kolech se tak stalo a byl jsem nakonec rád, že jedu na tom co mám normálně – Larsen TT. V každém případě, bahnitý povrch a množství hlubokých kaluží činil trať ve srovnání s loňským rokem těžší a technicky poněkud obtížnější.

Závod probíhal dále obvyklým způsobem – kroužil jsem si svým tempem, pravidelně zastavoval v občerstvovačce a tak pořád dokola. Počasí se naštěstí umoudřilo, meteorologům předpověď vyšla a přestože až do pátku před závodem pravidelně pršelo, v jeho průběhu nespadla ani kapka. Odpoledne přijela Darinka a koupila mi pivo, pak se objevil i Medůza, který mne přijel povzbudit z Prahy na kole. Večer přišla obvyklá lehká krize, ale stejně byl pomalu čas se převléknout, protože bylo jasno a to znamená v Liberci pořádně chladnou noc. Trochu jsem si odpočinul a s plnou světelnou výbavou zamířil do tmy. Zima nakonec nebyla až tak strašná, tipuji, že nejmíň bylo tak kolem šesti stupňů v nejvyše položených úsecích závodního okruhu.

Trochu mne mrzelo, že už zhruba od půlnoci bylo jasné, že svůj loňský výkon jen ztěží překonám, ale utěšoval jsem se tím, že trať je letos opravdu těžší a ve startovním poli jednotlivců jsem se pohyboval jako obvykle někde přibližně v polovině. Pominu-li časně ranní krizi s nedostatkem suchého oblečení, proběhl zbytek závodu v duchu jeho podtitulu, takže v pohodě. Ráno nás přivítalo krásným počasím, dopoledne jsem si ještě stihl pokecat s pár kolegy přímo na trati a závod pro mne skončil vcelku uspokojivým 30. místem z celkem 64 startujících v kategorii.

V Hlásné Třebani 16.7.2009.

Valašská 24 v Bystřičce

Utekly přesně dva týdny a už jsme stáli na startu další čtyřiadvacítky, jmenovala se Valašská a konala se tentokrát v Bystřičce. Počasí opět předvádělo co dovede voda v pravidelných dávkách udělat s jinak pevnou a rychlou tratí, takže jsem v předvečer závodu neváhal ani minutu a zubaté pláště na kolo nasadil. V pozdějším průběhu závodu jsem si za toto rozhodnutí blahořečil několikrát v každém kole. Nejezdil jsem rychleji, to ani náhodou, ale jízda na bahenních pláštích byla mnohem jistější a klidnější, nemusel jsem dávat tolik pozor na techniku a tak se jelo lépe. To ale poněkud předbíhám.

Atmosféra v Bystřičce byla tradičně velmi komorní a prostředí takřka rodinné, takže se jezdilo skvěle. Trať jsem již znal z minulého ročníku a ač letos prodělala malou změnu, zůstala, co se oblíbenosti u mne týče, kousek za Libercem. Ovšem v obtížnosti se s tou libereckou klidně mohla srovnávat díky množství bahna, které bylo na rozdíl od předchozího ročníku už trochu ztuhlé a v průběhu závodu pak čím dál více připomínalo plastelinu.

Bohužel se už nepamatuji úplně přesně, kdy začalo pršet – tento článek píšu více jak měsíc po závodě a v nohách i v hlavě už mám dojmy z další podobné taškařice – ale mám dojem, že večer trochu sprchlo a v podstatě první polovinu noci buď silně mrholilo nebo pršelo, nebo něco mezi tím. Takže stopa, která se na trati během odpoledne vyjela a byla docela suchá a tvrdá se opět pozvolna stávala tím, čím je v Bystřičce obvykle – bahenní lázní. Tentokrát mi to však ani nevadilo, špinaví jako prasata jsme byli už dlouho a těžší podmínky mi spíše vyhovují než ne. Navíc jsem měl ty zubaté pláště a i na loukách, kde jsem měl sjezdy klopené převážně na moji „špatnou“ stranu se dalo jezdit docela jistě a bezpečně.

Někdy nad ránem jsem skoukl pořadí a byl jsem mile překvapen průběžným umístěním mezi desátým a třináctým místem. Jinými slovy, já a tři další borci jsme měli stejný počet kol a jezdili jsme i zhruba ve stejném tempu. Přece jim to nedám zadarmo, že jo, takže jsem, ač se mi už moc nechtělo, vyrazil do dalších kol. Oni pochopitelně také. Tak to šlo dalších pár hodin. Mezitím se probudili další, kteří po krátkém spánku byli plní sil a tak se nás najednou na stejné pozici tísnilo i pět. Spásou byl pro mne déšť, alespoň si to myslím. To co celou noc vyhrožovalo drobným deštěm a přeháňkami se v devět ráno spustilo naplno v regulérní liják. Sedíce na lavičce u snídaně sestávající z kafe a piva mi to vycházelo jednoznačně – buď to vyjde nebo ne. Tak jsem vyrazil do dalších kol a protože těm ostatním se už buď nechtělo nebo se na to vykašlali, skončil jsem nakonec devátý z 34 startujících. A pochopitelně jsem z toho měl velkou radost 🙂

V Hlásné Třebani 30.7.2009.

Berounská čtyřiadvacítka

Na tomto místě bohužel poprosím všechny čtenáře o prominutí, zápis z Berouna bude velmi krátký. Běh událostí a akutní nedostatek volného času v období červenec – srpen způsobil, že jsem nestihl sepsat své postřehy z tohoto závodu a pod tlakem dalších akcí a zážitků jsem ty drobnosti, které se kolem něj odehrály úspěšně zapomněl. Vezmu si z toho ponaučení pro příště…

Tedy jen krátce: Trať závodu byla pozměněna, podle mne k lepšímu. Rozhodně šla celá jezdit po celou dobu závodu což se o jiných, díky jejich náročnosti, říci nedá. Počasí vypadalo zpočátku dosti mizerně, ale nakonec myslím v průběhu závodu ani nepršelo. A mě se jezdilo moc fajn, rozhodně lépe než loni, kdy jsem doplatil na následky před závodem prodělané lehké chřipky. Kromě mne se zůčastnil také Petr a Jirka, který zde loni předvedl slušný výkon. Oba ale zabalili ráno a slunečné dopoledne si užili u pivka. Výsledky: Já 11, Petr 19 a Jirka 8 ve veteránech. Po závodě jsem poslal Darinku domů s autem a sám pak po vyhlášení dojel těch pár kiláků domů na kole.

V Hlásné Třebani 18.9.2009.

Vimperská čtyřiadvacítka

Vimperská čtyřiadvacítka byla v letošní sezóně novinkou. Pořadatelé dopředu avizovali obtížnost tratě a její parametry i na papíře budily respekt. Když pak pronikly inormace od Pavla Kozlíka ohledně množství kořenů na trati a náročnosti výjezdů i sjezdů, měl jsem ze závodu oprávněný respekt. Ani předpověď počasí nebyla příliš optimistická, takže vyhlídky nic moc.

Do Vimperka jsme přijeli v pátek odpoledne a protože navečer pořadatelé připravili koncert našich oblíbenců – skupiny Blue Effect, pospíchali jsme se ubytovat a pak hned vyrazili zpět do areálu kempu Vodník, kde se celé mecheche odehrávalo. Vyšlo to parádně až na to počasí. Těsně před začátkem koncertu začalo pršet a tak, když začali hrát, zaběhl jsem do auta pro deštník abychom mohli blíž. Naštěstí jsme za blázny nebyli sami. Pršet pak přestalo, poté zase začalo, chvílema vyloženě lilo, ale chlapci hráli skvěle a tak jsem své obavy ze zítřejšího počasí a závodu vůbec úspěšně rozptýlil a do postele, díky dvěma rumíkům, kterými jsem proložil pivo, ulehal ve skvělé náladě 🙂

Ráno bylo pošmurné a chladné, ale protože nic jiného se očekávat nedalo, nijak moc mne to nerozhodilo, aspoň, že neprší, říkal jsem si. Sbalil jsem fidlátka a vyrazil z penzionu dolů k Vimperku do areálu kempu Vodník. Tam už vše bylo v plném proudu. S kamarádem Petrem, který se odhodlal po Berounském závodě absolvovat i tento, jsme zaujali klíčové pozice přibližně v polovině vzdálenosti mezi občerstvovačkou a WC. Následovaly obvyklé přípravné fáze – kolo, příprava oblečení na převlečení, kontrola světel atd. Původně plánované projetí tratě před startem jsem raději nerealizoval, taky bych si to mohl rozmyslet a co pak 🙂 Takže jediné, co jsem speciálně pro tento závod změnil byl tlak v pneumatikách. Místo běžných 3 vpředu a 3,5 vzadu bylo v obou jen 2,5 atmosféry. Skvěle se to osvědčilo.

V poledne jsme zahájili závod lehkým vyklusáním s vědomím, že to asi nebude žádná sranda. Po prvním kole jsem však musel uznat, že jsem to čekal ještě mnohem horší. Ne, že by trať byla snadná, naopak, byla dle mého názoru nejtěžší z celého seriálu, ale přece jenom, těch kořenů nebylo tolik, avizované dlouhé stoupání k vysílači sice bylo dlouhé, ale jelo se celkem hezky a hlavně, hlavně byl na trati krásný sjezd, za který by se nemusel stydět žádný bajkový závod. Slušný spád, kořeny, kameny, zatáčky, stromy… Sice jsem byl v každém kole dole u potoka vyklepanej jak startka, ale bylo to něco, co mi pokaždé připomínalo, že jedu na horském kole a že je neustále potřebné plně se věnovat řízení a nepolevovat v pozornosti ani na chvíli.

Odpoledne probíhalo v pohodě a tak jsem jen čekal na příchod klasické večerní krizovky. Už jsem si zvykl na to, že vždycky tak kolem šesté až osmé večer, někdy mezi druhým a třetím jídlem na mne padne lenost a já zastavím abych se převlékl do nočního, trochu si odpočinu a až pak pojedu dál. Ale nic, žádná krize se nekonala. Možná to bylo tím, že jsem jel opravdu velmi zvolna, po druhém kole jsem byl ještě furt poslední v kategorii a v těch šest večer to asi nebylo o moc lepší. Nakonec jsem zastavil na převlečení u auta zejména proto, že bylo nutné nasadit světla. V září je tma už docela brzy a od osmi byly světla povinné. První večerní okruh jsem absolvoval jen s jedním světlem na přilbě a v tom lesním sjezdu tedy nic moc, takže jsem hned posílil i světlem na řidítkách a to už šlo hezky valit i v tom lese.

Jelo se mi docela fajn až na to, že čím dál víc trpěly ruce a dlaně právě od těch náročných pasáží v lese. S přibývající únavou jsem také občas udělal chybičku a některé stromy obalené pro potřeby projíždějících cyklistů matracemi jsem pak míjel na můj vkus až příliš těsně a brzy jsem si vybral dvě své favoritky. V podstatě bylo otázkou času kdy člověk zalehne a bylo fajn, že v místech kde pád hrozil se nejezdilo příliš rychle.

Ještě před půlnocí spadlo i pár kapek deště a to bylo něco, z čeho jsem měl skutečně obavy, protože „v lese, v noci, po mokrých kořenech“ není moje hobby. Zbytečně si rozbít hubu nemusím. Ale přestalo to dříve než stihlo cokoliv na trati zvlhnout, takže kromě toho, že bylo poměrně chladno, se jezdilo dobře. A s chladem všichni více či méně počítali.

Kroužil jsem dál až do asi dvou hodin ráno kdy to ne mne konečně padlo, už jsem se bál, že jsem nemocnej, jak se mi hezky jelo 🙂 Takže jsem odkroutil ještě jedno kolo, naložil si dva talířky všeho možného i nemožného v občestvovačce, honem ze sebe shodil mokré věci a oblékl suché, zatopil v autě a zalezl dovnitř. Vedle už Petr také zaujal polohu ležící, spící a nevypadalo to, že se ještě vzbudí. Z toho tepla a jídla se mi pak udělalo trochu špatně a protože se mi fakt nechtělo ven a cítil jsem velkou únavu, řekl jsem si, že poslechnu signály těla a nastavil budík na Č+60. Poté co zazvonil jsem celý proces ještě jednou zopakoval… 🙂 Takže jsem se z auta vyhrabal až kolem půl šesté, ale cítil jsem se perfektně, tělo strávilo co jsem do něj nacpal a hlavně jsem měl zase chuť jezdit. Takže do toho. Petr už byl tou dobou dávno pryč a po průjezdu kolem světelné tabule jsem zjistil, že na mne zase má nějaké to kolo najeté. Rozhodně na tom tedy byl lépe než já a i on sám při závodě v Berouně.

Nohy kupodivu docela jely, co mi činilo velké problémy byla bolest kloubů rukou, dlaní, zápěstí a nejvíce kloubu prostředníku levé ruky – všechno následky toho náročného sjezdu, který jsem alespoň já jel téměř celý na brzdách. A právě tím prostředníkem brzdím přední kolo, takže vlastně odváděl všechnu práci a momentálně vypověděl poslušnost. Zpočátku úplně, ale postupně jsem to rozhýbal. Nicméně, bylo to v tom prvním kole velmi limitující a další tři dny mne ještě bolel. Hned po prvním okruhu už začaly být světla zbytečné, ale jelo se mi dobře, takže jsem nechtěl zajíždět k autu a ztrácet tím čas, koncentraci a rytmus. Nakonec se převlékání do denního odehrálo až dopoledne, kdy jsem také poprvé za celý závod zjistil, že se v pořadí pohybuji na konci první desítky v kategorii. To jsem teda fakt nečekal, na to jak jsem to v noci flákal a na to, že tu těžkou stojku u zámku jem poctivě celou noc tlačil (bylo to tak efektivnější). Bylo to pro mne dosti nečekané, o to však příjemnější.

Do posledního kola jsem vyrazil s batůžkem – nahoře, tesně před tím než se dokopec zlomil do sjezdu, jsem už v sobotu viděl kousek od trati pár hříbků a říkal jsem si, že jestli tam ráno ještě budou, dojdu si pro ně. Tak se také stalo a pár hub jsem do cíle přivezl a tím pro mne závod skončil. Úspěšně, zejména si cením, že jsem ani jednou nespadl, i když jeden strom jsem musel přetáhnou dlaní a odrazit se tak od něj. Moji kamarádi a známí vesměs tvrdili, že alespoň jednou spadli. No a ten výsledek, s tím jsem na tak těžké trati nepočítal ani ve snu. Ukázalo se to co vždycky – může to být těžké nebo lehké, pro všechny je to stejné a tak se v duchu klaním těm, kteří mi ujeli o několik (mnoho) okruhů. Jak se něco takového mohlo povést holkám nechápu už vůbec. Většina žen na kole, které znám by ten sjezd v lese vedla, ostatně v noci ho vodili i mnozí muži. Všechna čest všem ženám, které tohle podstoupily.

Nakonec tedy deváté místo v mužích do čtyřiceti let a fakt jsem z toho měl a mám doteď velkou radost. Pokud dobře počítám, už jenom příští rok budu závodit s mlaďasama a pak budu zřejmě přesunut do kategorie „rakváčů“ jak říká jeden ze závodníku, myslím Pavel Kozlík. Ten při tomto závodě nejen vyhrál ve své kategorii veteránů, ale ve 46 letech vyhrál i celkově mezi sólisty a ujel klukům o 15 let mladším.

Petr, který úspěšně dokončil druhý závod tohoto druhu skončil nakonec třináctý a to jen proto, že už se mu ráno nechtělo šlapat a tak to po šesté hodině zabalil. Pak ho to docela štvalo. Vzhledem k tomu, že něco podobného provedl i v Berouně, asi pro něho vyhlásím speciální kategorii – 18ti hodinovku 🙂 Ale dobrý, jeho čas ještě přijde.

Nezbývá než si popřát, abychom se přístí rok pokud možno všichni + pár dalších šílenců, kteří kouzlo čtyřiadvacítky teprve objeví, ve zdraví sešli. Poprvé se tak pravděpodobně stane v Liberci na Těžké pohodě. Kdyby jste se mne zeptali ve Vimperku v sobotu ve čtyři ráno jestli tam budu, nevím co bych odpověděl. Teď ale říkám, že budu-li zdráv, budu tam 🙂

V Hlásné Třebani 18.9.2009.

Fotky ze všech závodů…