V roce 2010 zahrnuje seriál závodů na 24 hodin celkem pět závodů rozmístěných v kalendáři vždy po dvou týdnech což samo o sobě dává tušit, že to nebude zase až taková sranda, jak by se mohlo na první pohled zdát. Uvidíme.

V každém případě, minulý pátek skončilo méně oblíbené období mého cyklistického roku, kdy jsem musel makat, no a odteď už se budu jen vozit, protože na nějaký smysluplný trénink v těch dvou týdnech mezi tak těžkými závody moc pomýšlet nelze a po absolvování celé série, pokud se mi to ve zdraví podaří, mne už nic dalšího těžkého nečeká. Takže se zase jen budu vozit a vyrábět si kvalitní žízeň.

Stejně jako loni, tak i letos budou postřehy ze všech závodů sepsány chronologicky v tomto jediném článku….

Bahenní lázně Liberec

12. – 13.6.2010

Záměrně jsem změnil název závodu „Těžká pohoda“, protože termín bahenní lázně vystihuje mnohem přesněji to co se v Liberci o víkendu 12. – 13. června událo.

Na místo činu jsem vyrazil v pátek odpoledne sám s tím, že Darinka mne přijede zachránit a odvézt moji tělesnou schránku domů až v neděli. Nebyl jsem ale úplně sám, závodit se chystal také Petr a protože sebou vzal i Petru, mám k dispozici docela slušné fotky, které bych jinak asi neměl jak získat a nemohl bych tak nezůčastněným nabídnout ani zprostředkovaný pohled na záludnosti a nástrahy, které nám bratři Hatašové a jejich tým připravili. Poblíž Liberce trávili víkend také Burísci, takže průběžně fandili a také nafotili pár snímků.

Pro tento závod jsem zvolil variantu ubytování „light“ – to znamená já sám, bez stanu, jen Máňa bez zadních sedadel, velká nafukovačka a spacák. Samozřejmě krom běžného vybavení na čtyřiadvacítku čítající dvě tašky prádla, tři páry bot a kufr s nářadím. Večer jsem měl v plánu buď spát pod širákem, nebo v případě deště zalézt do auta, sám se tam vejdu v pohodě i s kolem. Jelikož vyhrožovali přeháňkami, nakonec to dopadlo na to auto a první test light varianty ubytování dopadl skvěle, určitě ho ještě někdy využiji.

Při registraci jsem poněkud zklamaně zjistil, že pro tento rok byla nabídka nápojů a jídel v ceně startovného zredukována z loňských i předloňských 5+2 na 2+1. Také cena jídla za hotové poněkud povyrostla, zato pivo bylo za dvacku a dobré. On i ten guláš byl výborný, ale přece jen, 85 korun za porci mi přijde dost. Vedle hlavního občerstvovacího stanu měli stánek s klobásama a pečenou kýtou, obé odzkoušeno a naprostá spokojenost, navíc mi později, v sobotu odpoledne lépá děva v tomto stánku prodala potřebné množství chlazené Coca-Coly a tím mi zachránila život. Nebo přinejmenším moji účast v závodě. O tom později. Po kontrole občerstvoven a zdolání pár piv přijeli pébéčka a tak jsme debatili a rozbalovali i jejich hlavní stan. Pak ještě proběhlo nějaké jídlo a obešel jsem kamarády a známé, najednou byla půlnoc a byl čas jít spát.

Probuzení do slunečného rána zkalila ještě před čištěním kusadel zpráva o nočním zmizení několika převážně drahých kol. Bohužel jedno z nich patřilo kamarádovi Martinovi, který tak do závodu nakonec nenastoupil. Způsob jakým byla ta kola ukradena svědčí o neslýchané drzosti zlodějů. Je škoda, že zřejmě nebudou chyceni. Tak jsem byl nakonec rád, že jsem se uskromnil a část místa v autě ponechal pro kolo. Ne že by o tu moji paštiku někdo byť jen okem zavadil, všude kolem byla mnohem hezčí a také kvalitnější a dražší kola, ale já mám k tomu svému citový vztah a těžce bych jeho ztrátu nesl. Kolega od vedlejšího stanu při mém dobývání se z auta vtipně poznamenal, že kolo nocovalo přímo v ložnici a jedině tak je to správné.

Dopoledne jsem věnoval přípravě kola i sebe a především přeskupení věcí v autě tak aby se ze spacího vagónu změnilo na místo kde je vše po ruce a nic nepřekáží. Docela se v tom zlepšuji. Kolu jsem namazal řetěz a vidli, to mu obvykle stačí ke štěstí, svého uspokojení jsem dosáhl další porcí guláše a završil to pivem. Bylo hezky a ty tři hodinky rychle utekly, tak jsme s Petrem vzali kola a šli pomalu ke startu.

Ten jako obvykle probíhal stylem Le Mans a stejně jako loni nás pořadatelé vyhnali až nahoru na kopec Špičák což pro některé nejmenované jedince nepřivyklé běhu znamenalo pohodovou procházku kde jedinou důležitou věcí bylo neztratit kontakt se závodníky před námi, abychom dobře trefili začátek tratě, jenž byl v letošním roce malinko upraven. To se nám podařilo a i kdyby ne, tak byla trať dobře označená a nebylo kam zabloudit. Pokud bylo potřebné se rozhodovat na rozcestí bez značky, obvykle platilo, že ta blátivější cesta je ta správná. Pořadatelé museli letos upravit trať a vynechali tak milovaný i nenáviděný sjezd U Indiána. Já to mám půl napůl, jezdil jsem ho vždycky, ale ke konci už to bylo tak rozbité, že bych ho s radostí vynechal. Nevím jak to mají ostatní závodníci, většina ho jezdila, ale dost lidí to tam také trvale vodilo, v každém případě to co nám pořadatelé letos nabídli jako záměnu předčilo všechna očekávání. Stará lesní cesta ještě v prvním kole umožňovala jakž takž jízdu, ale od počátku bylo na zvážení, zda není lepší kolo tlačit, bylo to skoro stejně rychlé jako jízda. S každým dalším okruhem se povrch zhoršoval a především po večerní přeháňce se cesta stala nesjízdnou a od zhruba půlnoci si nepamatuji, že bych tam někoho viděl jet. Všichni tlačili. Ale nikdo neremcal. To se mi líbilo. Při takovém NAC, to by bylo keců a nadávek pořadatelům, tady ne, všichni funěli a tlačili, sem tam sprosté slovo jak někomu uklouzla noha.

Zbytek trati od jejího cca druhého kilometru zůstal beze změn což bylo dobře, trať v Liberci je perfektně vymyšlená, dá se tam předjíždět i odpočívat, přitom je poměrně těžká a ani technicky to není úplně zadarmo. Sjezdy jsou kapitolou samou o sobě – rychlé a jezdivé, přitom, pokud jede člověk s mozkem v hlavě, tak i bezpečné. Já mám trať v Liberci nejraději. Škoda té změny. Osobně si myslím, že při tak těžkém, nebo spíše dlouhém závodě by měla být trať pro průměrného jezdce sjízdná po celých 24 hodin, to klopýtání v bahně nemělo s cyklistikou nic společného, ale všichni to měli stejně těžké, takže nakonec proč ne. Byl to slušný tlak na psychiku, přinutit se pokaždé znova a znova vyrazit do okruhu kde hned na začátku bylo nutné tlačit nebo nést kolo po kotníky v bahně, každý se s tím srovnal po svém.

Jak jsem již předeslal, večer byla bouřka, pořádný liják, ale ještě předtím mi nečekané zážitky poskytla jiná příhoda. Celý den bylo poměrně teplo, ostatně ráno před závodem Hatti vyhlásil něco ve smyslu, že v pátek bylo vypito téměř všechno pivo, které měli objednané na celý víkend, ale ono k tomu teplu bylo ještě velmi vlhko. Opakovala se tak situace z Bystřičky předloňského roku kde se spousta lidí doslova uvařila ve vlastní šťávě, včetně mně. Vysoká vlhkost vzduchu způsobuje, že pot, který tělo vylučuje aby se odpařil a tělo ochladil se prakticky neodpařuje a celý mechanismus tak přestává fungovat. Nutně musí dojít k přehřátí. S tímhle vědomím jsem ve dvanáct začínal a jel fakt velmi zvolna, prostě Těžká Pohoda. Bylo mi to houby platné, jelo se mi sice hezky a pomalu a beze spěchu jsem kroužil, ale přestože nohy i hlava by jeli, tak žaludek stávkoval. Čím dál víc. Bylo to dost na houby, takže jsem zastavil a jak se moje pocity rychle zhoršovaly začínal jsem přemýšlet co udělám, protože chvilkama to vypadalo že padnu a už se nezvednu. Kamarád Pavel se mnou sice komunikoval, ale abych se přiznal, nevím o čem jsme mluvili. Po zhodnocení situace a svých nápojových chutí a nechutí jsem do sebe pomalu nalil třídecku vychlazené koly a po chvíli získal pocit, že se to přestalo zhoršovat. Koupil jsem si u slečny další půllitr a po půl hodině bylo jasné, že tento závod dokončím vítězně – přežiju ho ve zdraví.

S přicházejícím večerem – a především s blížícím se deštěm – se teplota snižovala a jezdilo se docela fajn. Liják mne dostihl pár set metrů před nejvyšším bodem trati. A že lilo. Sjezdy vedené v podstatě kompletně terénem byly zalité vodou, která tvořila potůčky, potoky a místy i řeky. Vyjetá stopa zmizela, čekal jsem kdy se přední kolo propadne souvislou vrstvou vody do nějaké ukryté díry a proletím se. Nestalo se tak, vždyť říkám, že jsem na sebe opatrný. Po dojezdu do cíle kola jsem s úspěchem konstatoval, že to co jsem už viděl jako nutnost – umýt se trochu od bahna, které na nohou tvořilo souvislou vrstvu – není momentálně hlavní problém. Byl jsem v podstatě umytý, komplet. A protože byl čas se najíst a mě nějak moc nejely ty věci co jindy na občerstvovačce baštím, převlékl jsem se do suchého a šel na guláš. Zabralo mi to dost času, pak jsem i litoval, že jsem to neuspíšil, ale odpočinek mi prospěl a do nočního lesa jsem vyrážel dobře najezený a relativně plný sil.

Pěších úseků přibylo. A místa kde se nechalo předtím svištět byla pokryta tenkou vrstvičkou bahna, které v kombinaci s plášti určenými do sucha umožňovalo efektní jízdní styl podobný jízdě na lyžích bez hran. Docela vážně jsem uvažoval, že ztratím další čas a obuju bahenní pláště, ale nechtělo se mi to v tom marastu dělat, tak jsem se nakonec na to vykašlal. Jestli to byla chyba nevím, protože na jednu stranu se mi v blátivých úsecích balila kola do bahna tak, že už neprocházely vidlicema, na druhou to s každým dalším kolem pomalu vysychalo, nebo se spíše rozjezdilo a šlo to i na těch širokých a hladkých jet. To je jedno. Další malá krize přišla kolem druhé ráno, kdy mě představa polohy ležícího bikera natolik lákala, že jsem málem zalezl a usnul, ale nakonec jsem si naštěstí uvědomil, že čtyřiadvacetihodinovka je o tom být čtyřiadvacet hodin v akci a odpočinek jsem odložil na důchod. No a po čtvrté začali cvrlikat ptáci a to už jsem věděl, že mám vyhráno. To jsou jedny z nejhezčích okamžiků celého závodu, když už tak tak svítá a člověk ví, že za chvíli už uvidí i bez světel, pak najednou vyleze sluníčko a bude teplo a pak už jen pár kol a bude v cíli.

Zbytek závodu jsem absolvoval pravidleným tempem se zastávkou v občerstvovačce po každém kole. Věděl jsem, že nepřekonám svůj výkon z loňského či předloňského ročníku, ale trať byla letos určitě těžší, takže mne to ani moc nemrzelo. Ani výsledné umístění nebylo špatné, třicátý druhý flek bez pádu, bez závady na kole, relativně v pohodě. Těžké pohodě. Co více si přát. Po poledni jsme s Darinkou sbalili moje ležení a vyrazili k domovu. Kolo jsem sbalil tak jak mne dovezlo do cíle. V průběhu závodu jsem ho nemyl, nebylo to potřebné a hlavně to bylo zbytečné, protože už po prvních dvou kilometrech okruhu by vypadalo stejně jako předtím. Doma dostalo péči wapky a jal jsem se zjišťovat následky aplikace bahenní směsi na materiál. Kupodivu, řetěz i převodník v pohodě, z nových špalků ubyla tak půlka vzadu a třetina vpředu, přední ráfek už byl stejně na odpis takže ho budu přeplétat, nakonec jsem z toho vyšel docela dobře.

Takže nakonec poděkování pořadatelům za organizaci tohoto závodu. Nevím jak to dělají, když jsem v depu, vidím jak se všichni pořadatelé pohybují tak nějak nenuceně a zvolna, v pohodě a klidu, přesto všechno funguje dokonale nebo téměř dokonale. Spojením jejich práce a přítomnosti lidí co si přijedou zazávodit, zbaštit kus masa a vypít pár sudů piva vzniká úžasná akce, na kterou stojí za to těšit se rok dopředu. Já se těším už teď.

V Hlásné Třebani 15.6.2010.

Valašská čtyřiadvacítka – poprvé v suchu

26. – 27.6.2010

Na závody v Bystřičce jsme se jako obvykle těšili. Vždycky je tam příjemná atmosféra a takřka rodinné prostředí. Na místo činu jsme dorazili už v pátek a po registraci jsme se ubytovali v hospodě Na Nové, kde za slušné peníze nabízejí velmi slušné ubytování. Čtyři lidi, dva dvoulůžkové pokoje na pátek a jeden na sobotu – protože společně s Petrem máme v úmyslu v noci ze soboty na neděli prozkoumávat temnotu okolních kopců a pohodlí postele tak využijí jen Darinka s Petrou. Večer jsme spřádali plány na další akce, proběhla bohatýrská večeře a šlo se na kutě.

Ráno jsme s Petrem auta, která nám měla sloužit jako zázemí, převezli do kempu a po snídani zvolna začali s přípravou na start. Předpověď počasí byla příznivá, až se mi nechtělo věřit, že po dvou ročnících, které jsem absolvoval a pokaždé slušně pršelo, by mělo být hezky. Bajkeři vracející se z prohlídky tratě byli sice ne moc, ale přece jen trochu zabahnění, takže jsem nekompromisně nasadil blatníky. Ale jinak pohodička pohoda, klid, slunce, fajn lidé a opravdu příjemná a klidná atmosféra vládla v celém areálu.

Poté co holky vyrazili na výlet do Rožnova jsme nachystali kola a pomalu se sešli k místu startu běžecké části, která je však na Bystřičce jen symbolická a dá se obejít i chůzí téměř bez ztráty kontaktu s čelem závodu. Překvapilo mne, jak málo nás nakonec na startu stálo. Odhadem tak šedesát, možná o pár víc nebo míň, ale v každém případě mne to přivedlo na myšlenky o tom, jak se může akce v tak komorním rozsahu vůbec zaplatit. Snad jo, doufám, pořadatelsky bylo vše zvládnuté perfektně a bylo by škoda tradici závodu v Bystřičce narušit. Jsem docela nenáročný tvor myslím. I v Liberci, kde měla spousta lidí možná i oprávněné výhrady, mi nic zásadního nechybělo, ale právě ve srovnání se závodem v Liberci mi v Bystřičce učarovala zdejší atmosféra a přímočarost. Asi, že sám pocházím z Moravy nebo něco takového v tom prostě bude.

Běh po startu jsme si s Petrem odbyli chůzí společně s pár dalšími borci, kteří stejně jako my neměli kam spěchat. 24 hodin je někdy sakra dlouhá doba. Zvolna jsme vyrazili a já jsem čekal jaká překvapení mi přinese trať, na které pořadatelé udělali několik údajně zásadních změn. První část byla v podstatě shodná s loňským ročníkem. Ne tak stoupání do prvního kopce okruhu. To bylo změněno a už v prvním kole jsem věděl, že tu stojku po zbytcích zatravňovacích dlaždic budu brzy chodit. Raději. Sjezd od stodoly beze změn, moc mi nesedí, ve spodní části se trochu bojím, ale jde to. Odvodňovací kanál šel přeskočit, otázkou bylo jak to půjde v noci, ale ta byla ještě daleko.

Stoupání do druhého kopce okruhu bylo také malinko upraveno – pro mne rozhodně k lepšímu, nemám rád louky a jízdu po trávě a obého ubylo. Přibylo pár metrů stoupání po šotolině a pak to přišlo. Pořadateli avizovaný zcela nový sjezd stavěný přímo v lese expertem na freeridové tratě překonal moje očekávání. Nejsem rozený sjezdař, spíše naopak, mám se rád, ale tady jsem se bavil v každém kole. Upravený singl, trochu drncavý, full by by ideální, ale neumím to na něm tak je to jedno. Klopené zatáčky, krátké skoky…. Dole jsem byl udýchaný snad víc jak na vrcholku stoupání předtím. Ale stálo to za to. Akorát člověk nesmí moc myslet na to co by bylo kdyby…. Anebo musí. To spíš. Tohle se prostě povedlo. Odměna za dřinu. Závěr v kempu zůstal beze změn. Celkově musím říci, že jestli pro mne měla Bystřička ještě loni statut druhé nejlehčí a nejnudnější tratě z celého seriálu, tak letos se posunula výrazně vpřed. Pochopitelně k lepšímu.

Vesele jsme si kroužili po trati a pomalu se začínala naplňovat předpověď počasí, která říkala, že letos na Bystřičce, na rozdíl od posledních dvou ročníků (ty si pamatuji osobně) nezaprší. Proč ne, to je fajn. Nejen díky tomu, ale také díky celkově nízkému počtu závodníků na trati proběhlo odpoledne i večer ve velké pohodě. Na občerstvovačce jsem se živil celé odpoledne prakticky jen anansem, který pořadatelé sehnali perfektně zralý. No snědl jsem ho snad půl kila, až jsem se styděl, že na ostatní nezbyde, ale když byl tak dobrý. Současně jsem se bál co to se mnou udělá, když normálně ovoce a zeleninu moc nemusím. Vše v pohodě, ananas je výborná věc 🙂 Také dámy a slečny na občerstvovačce dokázaly povzbudit a byly milé a vlídné i přesto, že v noci už některým zrovna do řeči nebylo.

Večer přišel zvolna a protože to vypadalo, že jako fakt nezaprší, bylo nutné se připravit na večerní a noční jízdu bez delších přestávek. Světla, to už mám vymyšlené, ale s oblečením jsem trochu tápal. Prostě – bez návleků byla ve sjezdech kosa, v kopcích s nima teplo. Nakonec zvítězil kompromis, než se setmělo, jezdil jsem bez nich, pak s nima a na ráno jsem vzal ještě tenký dres s dlouhým rukávem a bylo vyřešeno.

Ráno do sluníčka, to byla paráda. Před sebou pár posledních hodin závodu, slunce na obloze, tráva je zelená, ptáci řvou…. Sjeli jsme se s kamarádem Milanem a poslední kola obkroužili společně. Zezadu se na nás tlačili borci, kteří zajeli poslední kola podstatně rychleji než my při našem kochacím a povídacím tempu a tak bylo jasné, že nás v příštím kole docvaknou, takže jsme to po půl jedenácté rozpustili a šli na pivo. Paráda 🙂

No a ve dvanáct bylo po všem, počkali jsme na vyhlášení vítězů a pak jsme se vydali na dalekou cestu domů. S tím, že příště na Bystřičku dorazíme určitě zas, protože tenhle závod, byť je to od nás daleko a co se počtu zůčastněných týče jej nelze srovnávat s jinými, tak, a možná právě proto, má své kouzlo a příjemně lidskou a rodinnou atmosféru, která jinde prostě není. Tak to je a ne že ne. Howgh 🙂

V Hlásné Třebani 7.7.2010.

PS: Málem jsem zapomněl na nejveselejší příhodu závodu – Někdy dopoledne v neděli, to už se závod chýlil ke svému konci, jsem hned na začátku dalšího kola, těsně za lávkou přes potok, potkal asi desetiletou dívku, která všem mohutně fandila a když viděla jak ztěžka roztáčím těžký převod, pronesla větu: „Však si zamkni vidlu…“ 🙂 ….Kdyby k tomu dodala ještě „Ogare“ tak jsem možná i spadnul z kola. Asi věděla o čem mluví, ale už jsem neměl sílu jí vysvětlovat, že je to stejně jedno, protože když není síla, tak ani svěcená voda, natožpak zamknutá vidla nepomůže 🙂

Cyklopozitívnych 24 hodín aneb jak (ne)vytřást duši z těla.

10. – 11.7.2010

Třetí závod letošního seriálu čtyřiadvacítek se konal až v Žilině na Slovensku. Pro nás to bylo docela daleko, ale zase kluci z Moravy to měli mnohem blíže, takže se jim tím přinejmenším z části kompenzuje daleké cestování do Berouna či Vimperka. Já jsem vyrazil sám, protože Darinka byla pozvána na Petrovu svatbu, která se konala ve stejný den. Mimochodem, proslýchá se, že Petr, než by závodil, tak se prý raději oženil 🙂 Tento fakt jistě dostatečně vypovídá o náročnosti závodu….

Přestože jsem z práce vyrážel už po druhé hodině po poledni, do Žiliny jsem přijel až kolem deváté a měl toho docela dost. Všichni kamarádi a známí již byli na místě, tak jsem hbitě rozbalil zázemí v autě a šli jsme společně na pivo. Trať jsme projetou neměli, tak se necháme překvapit. Již od příjezdu mi ale bylo jasné, že organizátoři závodu vědí co dělají a přestože se jedná o první závod tohoto druhu u nich, mají vše dobře promyšlené a zvládnuté. Dokonce zřídili i nějakou úschovnu pro kola, aby tak předešli událostem z Liberce či Bystřičky, kde se vždy ztratila nějaká kola. Povedlo se, pokud vím, všechna kola odcestovala po závodě se svými majiteli. No a co jsem na čtyřiadvacítce ještě neviděl, byl bazén. Přímo uprostřed centra závodu byl na volné ploše napuštěný takový ten středně velký rodinný bazén pro potřeby všech přítomných. A pokud jsem mohl v sobotu večer sledovat, bylo tam chvilkama docela veselo. Proč ne, v tom počasí to byl skvělý nápad.

Po půlnoci jsme se postupně uložili ke spánku. Protože na déšť to nevypadalo, spal jsem pod širákem i s dalšími, ale stejně tak jako bylo přes den velké teplo, tak v noci teplota pořádně klesla, hádám, že bylo tak deset stupňů a to nebyla vhodná kombinace pro můj letní spacák, takže ve dvě ráno jsem se stěhoval do auta a dál pak spinkal jak nemluvně až do rána. Ráno mě pobavil Milan, který spal také venku a byl přesvědčený, že tak dostatečně ohlídá své kolo zamčené na střeše auta. Když se v noci vzbudil a viděl že jsem zmizel i s matrací aniž by si toho všiml, pochopil, že jako hlídač by asi moc úspěšný nebyl 🙂 Vstávali jsme do slunečného dne, který plně korespondoval s předpovědí počasí a dával tušit doslova pekelné teplo. Naštěstí byla vlhkost vzduchu docela nízká, takže to šlo jakž takž snášet. Pokud se člověk moc nehýbal. Bohužel my jsme měli v plánu se hýbat a to docela intenzivně. Uvidíme jak to bude, říkal jsem si.

Po obvyklých ranně dopoledních procedurách přípravy na závod jsme se sešli v docela podobném počtu jako na Bystřičce ke startu a po stejně krátké běžecké části jako na Bystřičce závod začal. Počet účastníků a krátký běh však nebyly posledními podobnostmi se závodem v Bystřičce. Závod v Žilině měl i podobně přátelskou a nemasovou atmosféru, všechno v klidu, moderátor a současně myslím ředitel závodu v jedné osobě vše s přehledem řídil, prostě pohoda. Pořadatelé to zvládli moc dobře.

Do prvního kola jsme najížděli zvolna při teplotě určitě přes 30°C, která dále rostla. Navíc bylo úplně jasno, ani mráček. Tak snad alespoň v lese se trochu zchladíme….. Od začátku okruhu vlastně až do jeho poloviny trať nabírala výšku po poměrně kamenitých polních a lesních cestách, dalo se předjíždět takže bez tlačenice a spokojeni byli jak Ti co chtěli jet, tak i Ti druzí, kteří nechtěli překážet. Navíc stoupání tratě v žádné části nedosáhlo takových hodnot aby průměrný jezdec musel po pár kolech tlačit. V nejvyšší části tratě přišlo toužebně očekávané ochlazení ve stínu lesa, ale bylo to bohužel jen pár stovek metrů a pak hned šup zpět na louky. Celkově odhaduji, že z 10,8 km délky tratě bylo ve stínu maximálně 1 km. Takže prakticky 90% jsme absolvovali na sluníčku a že připékalo slušně. Sjezd zpět do centra závodu byl veden prakticky celý po loukách, naštěstí pokosených, bohužel však z velké části vedla stopa přímo přes od krav rozdupanou trávu, díky teplému počasí řádně ztvrdlou a drncající. Nejméně kilometr tak museli všichni na pevných kolech absolvovat ze sedla což zpočátku není problém, ale ke konci když už sil není nazbyt a pozadí už si také nenechá líbit všechno, to byl docela boj.

Myslel jsem, že se mi rozpadnou ruce a hned v prvním kole uvažoval jak dlouho se dá tohle vydržet. Poté co tuhle část člověk nějak přežil následoval sjezd po trávě, kde se jezdilo hodně rychle a v jeho spodní části bylo pár vlnek, které při troše nepozornosti umožňovaly úspěšné katapultování unaveného jezdce a zajímavý vyhlídkový let. Po překonání druhého brodu – oba byly vybaveny lávkou což je u čtyřiadvacítky velmi chvályhodné, následovala prudká stojka a další rychlý sjezd po šotolině, v jednom úseku vylepšený hlubokými, vodou vymletými kolejemi, které, ač byly dost nebezpečné kdyby o nich člověk nevěděl, nakonec šly snadno vpravo objet. I tak tam však pár lidí, včetně špičkových závodníků zanechalo stopy své DNA. Dojezd do cíle okruhu pak vedl přes hostitelskou vesnici po asfaltu a samozřejmě do depa po louce, pokosené a hrbolaté.

Pro mne to byla trať docela obtížná, prostě nemám rád když to moc drncá, fakt ne. Trialové úseky klidně, když to nejde tak slezu a poponesu, ale vytřásat mozek z hlavy na jedné třetině trati není moje hobby. První polovina trati se mi líbila, druhá vůbec. Ale jak s oblibou říkám – všichni to měli stejně těžké a první tři jezdci v obou mužských sólo kategoriích to objeli na pevných kolech takže v tom to není.

Postupně jsme kroužili další a další kola, teplo bylo velké, ale mně osobně to nevadilo tak jako jindy, zato Martin s Milanem si stěžovali dost. Odpoledne už jsem si zvykl i na ty drncavé úseky a jezdil je s menším odporem. Zhruba v polovině okruhu jsme projížděli kolem několika chat, u jedné si místní nadšenec vytáhl stoleček, na něj nachystal pití a kelímky, nabízel osvěžení a při tom mohutně fandil. Mj. mi také řekl, že voda vytékající z trubky ze svahu o kousek dále sice není pitná, ale všichni ji normálně a bez následků pijí, což pro mne byla výhra, protože voda v občerstvovačce, ač nebyla špatná, přece jen byla trochu cítit chlórem nebo snad spíše hadicema, kterými ji pořadatelé přivedli a především byla docela teplá. Aby ne, v tom počasí. To voda z pramene byla chladivá a osvěžující, takže od zhruba třetího kola jsem tankoval výhradně v lese a v občerstvovačce to jen občas podpořil trochou ionťáku nebo čaje. Jelo se mi moc dobře, pomalu, ale jistě. Dokonce jsem po dlouhé době, letos jistě poprvé, zažil pořádné opojení z endorfinů což bylo prima.

A nebyl to poslední zážitek dne – v jednom okruhu jsme potkali přímo na trati stádo krav. Na průjezd mezi nejbližšími rohy a plotem zbývaly tak dva metry a postupně se tato mezera zužovala. Byl jsem rád, že kvůli teplu jsem zvolil šedo bílý dres a ne ten červený. Později večer pak představení místní fauny pokračovalo – já jsem viděl docela velkou lišku, Milan a další potkali divočáky, medvěd jehož stopu viděli pořadatelé v zimě se nedostavil.

Večer, poté co zapadlo slunce, se příjemně ochladilo, všem se ulevilo a konečně se dalo normálně jezdit. Nevím kolik bylo v noci nejméně stupňů, hádám tak kolem 12°C, takže když člověk postával, bylo trochu chladno, ale stačilo vyrazit do úvodního kopce okruhu a hned bylo teplo 🙂 Kolem druhé hodiny ranní jsem se podruhé převlékl do teplejšího oblečení a zcela neplánovaně skoro na půl hodiny usnul, ale asi to bylo nakonec i dobře, protože po probuzení, trochu na sebe naštvaný, jsem se cítil skvěle a s chutí jsem vyrazil do noci a dalších kol. Ve čtyři ráno už se pomalu dalo jet jen na oči a tak jsem chtěl další kolo dát zase za časy podobné těm odpoledním. A měl jsem fajn náladu, protože tělo celkem fungovalo, žaludek úplně v pohodě, okolní kopce pomalu zalévané slunečními paprsky, ptáci zase řvali jak pominutí, co víc si přát.

Bohužel mi nebylo přáno to další kolo dokončit normálně. Převodovka v zadním náboji Rohloff, na který jinak nedám v nejmenším dopustit, protože už více než tři roky funguje prakticky bez údržby (což mi jako člověku línému velmi vyhovuje) vypověděl službu. Tedy, převodovka sice převodovala a kolo normálně jelo, ale nebylo možné řadit jiné převody než ten, na kterém bylo zrovna zařazeno. A s převodem odpovídající zhruba 26/30 moc závodit nelze. První (moje) chyba byla, že jsem sebou neměl nářadí, kterým bych, třeba i v depu, náboj otevřel a závadu opravil. Druhá (moje) chyba byla, že tenké ocelové lanko, které uvnitř otáčí vačkovou hřídelí náboje a řadí tak převody a které bylo v tuto chvíli velmi pravděpodobně přetržené, jsem nechal doma. Takže i ten klíč by mi byl k ničemu. No a nakonec třetí a největší chyba – taky moje, jak překvapivé – já, který kdekomu předhazuji aby si laskavě přečetl manuál než něco začne používat, jsem sice manuál k Rohlíkovi četl několikrát, ale informaci o tom, že to vnitřní řadící lanko má životnost 10 000 km jsem si jaksi nezapamatoval. Za ty tři roky co ho mám je na něm najeto nejméně 20 000 km. Asi není co dodat. Takže jsem byl na sebe opravdu hodně naštvaný, protože celý závod se mi jelo dobře, bavilo mě to více než jindy, měl jsem šanci na (pro mne) zajímavé umístění a takhle jsem si to zkazil. Co už, nejlépe se člověk učí na vlastních chybách.

Bylo pět hodin ráno a přestože mi kluci nabízeli půjčení jejich záložních kol, měl jsem natolik špatnou náladu, že jsem se rozhodl závod skončit. To jsem byl asi na třináctém místě. Odhadoval jsem, že se postupně propadnu tak někam k pětadvacítce. Kupodivu se tak nestalo, nakonec z toho byla sedmnáctka, ale vědomí, že při dodržení plánu to mohlo být těsně za první desítkou mě mrzelo dost.

Vzhledem k situaci jsem změnil původní plány návratu domů a dopoledne zhruba dvě hodiny spal abych se mohl bezpečně vydat na cestu hned odpoledne. Po oficiálním ukončení závodu jsem vyrazil. Cesta, aby se to nepletlo, se mi ještě zkomplikovala docela slušnou střevní nevolností a únava z nedostatku spánku mi také nepřidala, v každém případě jsem byl rád, když jsem po více než šesti hodinách jízdy zaparkoval doma.

No, i když je možná trochu škoda, že moje jubilejní, desátá čtyřiadvacítka skončila takhle neslavně, tak nejdůležitější je dorazit do cíle vcelku a to se přece povedlo. Takže je vše v pořádku. A v Berouně si to vynahradím.

V Hlásné Třebani 14.7.2010.

Berounská čtyřiadvacítka

24. – 25.7.2010

Berounská čtyřiadvacítka jak už sám název napovídá, se odehrávala co by od nás kamenem dohodil – na fotbalovém hřišti u obce Zdejcina. Nebylo možné nejet. A protože většina kamarádů a známých ohlásila příjezd už na pátek, rozhodl jsem se strávit páteční večer s nimi a na Zdejcinu jsem dorazil už kolem páté odpoledne, abych společně s Milanem a jeho podpůrnou skupinou vytýčil plac pro stany. Bohužel se docela přesně naplňovala nepříliš optimistická předpověď počasí, podle které mělo pršet postupně čím dál více až do zítřka. Takže jsme po nutných úkonech a přípravách ještě chvíli tak různě postávali pod deštníky a po večeři narušované neustálými výpadky napájení osvětlení ve stánku s pivem a kuřaty jsme zalezli do stanů.

Michal Dalecký – ředitel závodu a hlavní organizátor neponechal nic náhodě a kola všech co měli zájem umístil do tělocvičny aby předešel tradičnímu mizení kol, které se doposud vyhlo pokud vím pouze čtyřiadvacítce v Žilině, kde organizátoři taktéž zřídili úschovnu na kola, byť jen ve stanu. Takže kola byla v bezpečí a protože ve stanu v dešti okolní zvuky moc slyšet není, byl jsem o dost klidnější.

V noci přišel déšť jaký náš stan ještě nezažil. Pršelo opravdu hodně a bylo slyšet jak se na rovné ploše hřiště tvoří velké kaluže vody. Nakonec však nechtěný test stanu dopadl na výbornou a kromě vody, kterou jsem si dovnitř nanosil sám se tam žádná jiná nedostala. Ráno naštěstí déšť ustal a tak jsme se mohli připravovat na závod. Bylo jasné, že i kdyby už vůbec nepršelo, trať je stejně nasátá vodou natolik, že bahno bude nedílnou součástí závodníků přijíždějících z okruhu do prostoru depa. Neváhal jsem a nasadil bahenní pláště, které při mém normálním ježdění nepřijdou prakticky vůbec ke slovu, protože v podmínkách které nás čekaly vůbec nevyjíždím a relaxuji na bidle v poloze ležmo. Zde jaksi nebylo na výběr, tak proč si tu jízdu trochu neusnadnit.

Celé dopoledne proběhlo naštěstí bez deště, takže všichni měli možnost se v klidu připravit. Vzhledem k tomu, jak silně bylo podmáčené hřiště, bylo rozhodnuto nejenom o zrušení průjezdu depem, ale nekonala se ani běžecká část – start způsobem Le Mans. Asi to bylo dobře, protože hřiště by po pár kolech muselo nutně vypadat tak jak vypadaly všechny nezpevněné úseky tratě – více či méně hluboké bahno proměnné viskozity. Stačilo to co si jezdci užívali v každém kole, není nutné aby i doprovod byl po kotníky v bahně. A Zdejcinští fotbalisté by nás taky asi moc nechválili. A hlavně by nás sem příště nemuseli pustit 🙂

Ostatně, Michal Dalecký to řekl jasně v rozpravě před závodem – „Na trati je zatím čistá voda, ale nebojte se, vy si tam to bláto vytvoříte :-)“ Měl pravdu. Po startu, který se odehrál na čtyřiadvacítku poněkud neobvyklým postupem – startovalo se rovnou na kolech, ne způsobem Le Mans – netrvalo více než pár kol a některé úseky tratě doznaly značných změn. Nebylo to ale zase až tak tragické, protože vody bylo opravdu hodně a tak bylo bláto relativně řídké a když se to vzalo středem té největší louže, tak se zpravidla pláště rychle dohrabaly na pevný podklad a nějak to jelo. Moje úzké a zubaté pláště mi v těch podmínkách dělaly vyloženě radost. Jen brzdy a ráfky trpěly. Nevím kdo na tom v takových podmínkách je lépe, jestli kotouče nebo véčka, ale mě bylo od počátku jasné, že zadní špalky i ráfek budou po tomto závodě na odpis. Obojí už mělo něco za sebou a Liberecké bahenní lázně jim na životnosti taky moc nepřidaly takže jsem spíše doufal, aby to vydrželo celých 24 hodin. Vydrželo.

Petr s Petrou, kteří jeli oba sólo k večeru bohužel zabalili, protože Peťula zalehla na přehazovačku a poničila ji tak, že to opravit nešlo a tím pro ni závod skončil. Vysátej aby držel basu skončil taky a zbytek závodu si užívali z pohledu diváka 🙂 Ono v tom bahně nebylo moc o co stát.

Mě se jezdilo docela fajn až do večera, kdy jsem v už dost potemnělém lese dokončil desátý okruh. Na můj vkus jsem se pohyboval celé odpoledne a večer docela v tempu, kdybych to odhadl lépe a to desáté kolo jel už se světly, bylo by to lepší, ale i tak to šlo. Vzhledem k dosavadnímu průběhu závodu jsem bohatýrsky povečeřel a po dvou pivech se vydal znova na trať. První noční kola ještě jakž takž šly, ale pak přišla spánková krize jak sviňa. Asi to bylo ve čtrnáctém kole, někdy kolem třetí ráno, zdá se mi. Usínal jsem za jízdy a tak jsem se bál, že se po průjezdu další zatáčky probudím až v lese o strom, takže jsem několikrát musel zastavit a probrat se méně bolestivým způsobem. Moc to nešlo. Vše jsem přisuzoval únavě z uplynulého týdne, který jsme s kamarády strávili v Alpách a pokořili tam pár ne úplně nejmenších kopců. Možná jo, možná ne, to už je celkem jedno. Proti svému plánu jezdit až do rána jsem musel v depu zastavit a dát si kafe. To mě jakž takž vzbudilo a pak už jsem fungoval více méně normálně, to znamená pomalu, ale fungoval. S příchodem rána se nastartovaly i fyziologické hodiny a zbytek závodu jsem dojezdi relativně v pohodě a poklidu.

Před jedenáctou jsem stihl poslední, osmnáctý okruh a protože další kolo nemělo smysl jet – do výsledků by se to nepromítlo – tak jsem skončil a šel na pivo s pocitem, že to sice nebylo dokonalé, přece jen jsem měl večer našlápnuto na dvacet kol, což by v těch bahenních podmínkách bylo proti loňskému výkonu rozhodně zlepšení, ale nevadí, není každý den posvícení. Na balení toho bylo více než dost a i když to mám relativně blízko, nechtěl jsem se tomu věnovat do večera. V pohodlí jsem to všechno sbalil a po vyhlášení vítězů jenž proběhlo jak je v Berouně již tradiční, bez zbytečných průtahů a zdržování, jsme se vydali na cestu k domovům s tím, že za dvanáct dní se potkáme znova ve Vimperku, kde se jede poslední závod celé série čtyřiadvacítek. Už se těším. I na závod, i na to že je poslední. Ono, střihnout si co čtrnáct dnů během dvou měsíců pět tak těžkých závodů je docela záběr nejen fyzicky, ale také organizačně a finančně a budu vcelku rád, že už to bude za námi.

Nějak jsem zapomněl vyjádřit poděkování organizátorům, kteří odvedli dobrou práci i přes ne úplně příznivé počasí. Rozhodně došlo ke zlepšení v oblasti jídla, které loni bylo dost strašné. Tentokrát docela slušný výběr, guláš, grilovaná kuřata,rizoto, klobásky…. Ani jsem to všechno nevyzkoušel. Pivo slušné. Také úschovna kol myslím udělala spoustě lidí radost. (Přesto se v neděli dvě kola ztratila – za bílého dne – inu musíme si na své věci dávat pozor sami, kreténi jsou všude.)

Trať v Berouně má v mém pomyslném žebříčku dva primáty – je nejnudnější, což asi příliš lichotivé není, ale je také nejlehčí ze všech. Ne, že by trať takového závodu měla být nějak snadná, to ani náhodou, ale podle mého názoru by trať pro čtyřiadvacítku měla být pro průměrného jezdce jetelná nezávisle na počasí pokud možno po celých čtyřiadvacet hodin. A tak to v Berouně je. Ne jako v Liberci, kde i vítěz musel kolo v každém okruhu kilometr tlačit v bahně. To není cyklistika, přesto, že všichni mají podmínky stejné a proti regulérnosti tak nelze nic namítat. V Berouně bylo bahna docela dost, ale sklon tratě a fakt, že pod bahnem byla zpravidla zpevněná cesta nebo alespoň kameny umožňoval jízdu. Škoda, že nebylo možné udělat jinak průjezd kolem občerstvovačky kde vznikaly občas dosti nebezpečné situace když kluci ze čtyřek honili vteřiny a prohnali se těsně kolem postávajících lidí tak třicítkou. Tam ovšem vidím chybu spíše u jezdců, nemyslím, že by ty získané vteřiny stály za to riziko.

Takže pořadatelům pochvala, doufám, že příští rok tohle dostaveníčko uspořádají zase. A současně, že zachovají podobný styl akce – nemasový. Vím, že to asi moc peněz nepřinese, ale moje pocity z Berouna jsou příjemné stejně jako z Bystřičky či Žiliny. V Liberci to bylo na můj vkus už moc velké a rozsáhlé. Jo a DJ Roura byl jako vždy super 🙂

Vimperská čtyřiadvacítka – To nejlepší nakonec

7. – 8.8.2010

Anebo to nejtěžší? Jak se to vezme 🙂 Poté co jsem loni hodnotil trať ve Vimperku jako jednoznačně nejtěžší, ale také nejhezčí, mělo letos dojít k nějakým změnám, podle popisu pro mne k lepšímu, tak jsem se těšil. Předpověď počasí sice moc optimistická nebyla, ale na to už jsme si v průběhu seriálu docela zvykli – buď je opravdu teplo – tak že i mouchy chcípají za letu anebo, jak praví klasik, „chčije a chčije“. V Berouně nás to málem odplavilo z kopce dolů, tady to v pátek večer a v sobotu dopoledne vypadalo podobně. Ale nepředbíhejme událostem….

Do Vimperka jsme s Darinkou vyrazili v pátek až po práci, protože to máme jednak blízko a jednak jsme měli zamluvené ubytování v chatce, takže nebylo třeba se obávat o místo. Ono to nebylo nutné ani tak, možná i z důvodu nepříznivého počasí dorazilo docela málo lidí a a kapacita kempu nebyla ani zdaleka vyčerpána. Což je škoda.

Naše chatky byly mnohem lepší a útulnější než jsem čekal, tak jsme po příjezdu natahali bágly i kola dovnitř a šli dolů do restaurace na nějaké jídlo a za kamarády, kteří přijeli dříve a už prováděli řádnou přípravu na zítřejší start. Byli tam. Martin v plné palbě i s dětma, Milan s obvyklým podpůrným týmem v němž jediným abstinentem je on sám (ale nevadí nám to 🙂 a nakonec se objevil i dosavadní vedoucí seriálu ve veteránech Luboš, třetí v mladých Lukáš s doprovodem a blíže pořadím neidentifikovaný, začínající alkoholik a příležitostný kuřák Milan, můj budoucí souputník v několika kolech závodu.

Pojedli jsme, popili a v rozumném hracím čase vyklidili pole mladým a neklidným místňákům. Noc v pohodě až na jeden, o to však nepříjemnější průser. Ráno jsem spinkal dlouho, předchozí týden byl náročný a musel jsem se vyspat. Takže když jsem kolem osmé ráno začal resuscitovat svoji tělesnou schránku, činil jsem tak opatrně a nejdříve jsem jen vykoukl otevřeným oknem ven. U skladu lyžařského materiálu stál Martin a naznačoval mi něco jako že mám jít šlapat na kole. Pomyslel jsem si „Magor je to“ (Já tedy taky, ale úspěšně to tajím), jenže Martin přišel blíže a hlásil, že mu zmizelo kolo. Aha. Kolo, které bylo uložené na místě určeném pořadateli a mělo tak být v bezpečí… V tu chvíli mi to hlava nebrala, takže jsem se oblékl, že půjdu ven, ověřím si svůj názor, že si ze mně Martin dělá srandu a zbiju ho za to 🙂 (Asi bych teda nepochodil, ale tohle byla fakt blbá sranda, protože právě Martinovi už letos jedno kolo zmizelo) Blbý na tom bylo to, že to sranda nebyla a to kolo skutečně zmizelo. A s ním další tři. Žádné paštiky, naopak, spíše lepší stroje. No nechápal jsem. Jak se tohle může stát? Jak to je možné?

Nebudu zde rozebírat co kdo komu, kdo udělal chybu a kdo to ukradl. Stejně to nevím. Mrzí mě, že jsem po těch krádežích, které předcházely této došel k názoru, že to dělá někdo ze závodníků – přímo mezi námi je člověk, který na ty závody jezdí proto, aby ukradl pár lepších kol a tak si přilepšil. Pochopím, že v noci zmizí kolo ze střechy auta, byť zamčené – první Martinovo kolo ukradené v Liberci. Ale tohle už byla do nebe volající drzost. Ten člověk musel naprosto přesně vědět kam jde, jak je to zabezpečené a co si tam vezme. Totálně mi to zkazilo náladu. Ten člověk – kurva tam běhá mezi námi a vybírá si co ukradne příště.

Dlužno říci, že šéf celého závodu, který zabezpečení uložených kol podcenil, se k celé věci postavil čelem a ta kola poškozeným nahradí. Ale to je jen slabá náplast, on není ten, kdo by měl pykat, vždyť bez něj by ten závod vůbec neexistoval. Abych se přiznal, nejsem si jistý, zda v roce 2011 nějaká čtyřiadvacítka ve Vimperku vůbec bude. Chjo.

No a s touto náladou jsem šel na start. Pršelo celé dopoledne a těsně před polednem se rozpršelo ještě více. Nevadí, když už jsem jednou durch, tak je to jedno a snáším to celkem dobře. Ale i tak, když jsem tam tak postával, těch pár minut před startem, přímo na sílícím dešti, říkal jsem si, že ta Darinka má pravdu a jsme všichni magoři. Po startu mě to přešlo….

Start způsobem Le Mans byl tentokrát o to delší o co horší bylo počasí – museli jsme oběhnout celou louku a až pak naskočit na vlhká sedla našich bicyklů. První kolo jsem bral jako seznamovací, protože trať byla od loňska změněna a navíc není kam pospíchat, tak nač se honit. Dojmy z tratě perfektní – to co bylo dobrého loni zůstalo a to co bylo ne úplně dokonalé bylo jinak. Takže bez ohledu na bláto nebláto, sucho či déšť, tato trať je v letošním ročníku jednoznačně nejlepší. Je těžká – přiměřeně – a zachovává si charakter bikové tratě ať už jsou podmínky jakékoliv. Pravda, ke konci dne už bylo bahna opravdu dost, ale furt to bylo sjízdné. Kdo umí, jede, kdo neumí, nechť kousek potlačí. Případné pády probíhaly do měkkého…. Takže za trať velká pochvala. Představa o tom jak taková trať vypadá po dvanácti hodinách deště je dokonalejší po shlédnutí fotek ze závodu…..

Nebylo to lehké, to opravdu ne, ale docela mě to bavilo a vědomí, že v celkovém pořadí seriálu je jen pár borců, kteří mne mohou ohrozit mě udržovalo v klidu. Milan, který se mnou několik kol obkroužil navíc měl vše dokonale spočítané a měl přehled o tom kdo co zrovna dělá jede apod. Takže věděl, že už večer přestali jezdit nejenom někteří jednotlivci, ale i pár družstev dvojek a čtyřek. Z přihlášených 25 lidí nastoupilo na start 17, večer nás jezdilo 13 a od půlnoci asi devět. V tom bahně to nebylo zadarmo, takže jsme dali ještě pár kol a kolem druhé se odebrali do spacáků. S tím, že ráno na to prdíme.

Kromě těch ukradených kol mě v tomto závodě mrzela ještě další věc – pár lidí podvádělo. Prostě si zkracovali trať. Jistě, šlo to, ale nečekal bych to, sem se nejezdí vyhrávat velké peníze, tak to moc nechápu. A nejednalo se o outsidery v závodě….. No, ti lidé to dobře vědí a já díky kamárádům teď vím taky o koho jde… Ale zamrzí to.

No nic, krásně jsem se vyspal a probudil do slunečného dne. Petra, která bydlela s náma v chatce musela ještě vyrazit do boje o druhé místo, ale podařilo se a udržela ho. Konec závodu proběhl v pěkném a teplém počasí tak, aby vyhlášení vítězů mohlo být o pouhou hodinu později opět v dešti, jak jinak.

Co dodat? Jsem rád, že to už skončilo. Úžasná atmosféra těchto závodů je fajn, ale dva a půl měsíce co čtrnáct dnů provádět tyhle skopičiny je docela dost. V každém případě jsem spokojen, protože jsem to za a) přežil a za b) umístil jsem se celkově v seriálu sedmý. Příští rok, pokud budu startovat, tak za rakváče – muži nad 40 let. Pro neznalé čtenáře – v této kategorii je konkurence ještě mnohem silnější, takže žádná výhra 🙂

V Hlásné Třebani 14.8.2010

Fotky: