Seriál čtyřiadvacetihodinových závodů na kole v roce 2012 zahrnuje čtyři závody z nichž do celkového pořadí budou započítávány výsledky tří nejlepších umístění. Začíná se v Jihlavě, pak tři týdny pauza a dále v intervalu čtrnácti dnů následuje Liberec, Bystřička a Žilina. Údajně se má letos po roční přestávce konat také čtyřiadvacítka v Berouně, které se jako málem místní prostě zůčastnit musím, ale zatím není nic jisté.

Jihlavská čtyřiadvacítka

19. – 20.5.2012

Jde to ještě lépe? Jde! 🙂

Závod v Jihlavě byl po úspěšném prvním ročníku velkým lákadlem nejenom pro stálé účastníky čtyřiadvacetihodinovek, ale i pro spoustu nově příchozích vytrvalců z blízkého i vzdáleného okolí. Téměř pět stovek závodníků, to je na jedné straně velký úspěch pořadatelů a současně také velký závazek vůči závodníkům. V Jihlavě to však mají zmáklé, promyšlené řízení doplněné pečlivou a systematickou prací hlavních „funkcionářů“ nemůže selhat. A po vyplnění jediné významnější mezery loňského ročníku – časomíry – se Jihlavská čtyřiadvacítka stává pořadatelsky dokonale zvládnutým závodem. Jak ale říká Milan, neobešlo by se to bez desítek členů, kamarádů a příznivců sdružení SLIBY – CHYBY, kteří pracovali celý víkend prakticky za tričko, pivo a párek. Díky jim za to.

Do centra závodu jsem v pátek mohl odcestovat docela brzy a tak jsem už kolem třetí byl na místě, rozbalil vigvam na již rezervovaném pitstopu (Ano, v Jihlavě je pro sólisty rezervace místa u tratě samozřejmostí) a šel na pivo. Ježek. Dobrý. Hlavně to však vypadalo, že bude optimální počasí i když možná večer a v noci trochu zima. Neva, hlavně, že to nevypadalo na déšť. Přijela i Darinka, která bydlela v pensionu na prakticky nejatraktivnějším místě tratě (jak pro koho), kde se sjížděla dvojice schodů následujících po sobě s dojezdem prakticky na zahrádce restaurace. Nadto byla v restauraci v den konání závodu svatba, no nic moc bezpečného to asi nebylo. Naštěstí všichni přežili.

Postupně se zaplňujícím kempem se projížděli ve stále větším počtu nedočkavci, kteří byli okouknout trať jež oproti loňskému ročníku doznala změn, údajně k lepšímu. Já jsem si nechal testování trati až na závod, protože 1) pořadatelé mají moji plnou důvěru, 2) i kdyby selhali, nic s tím neudělám, a 3) nemělo smysl se předčasně unavovat a už vůbec ne přerušovat konzumaci Ježka. Mých cca 700 km najetých v jarní přípravě (pravda, polovina z nich do kopce) neumožňovala zbytečné plýtvání energií. A hlavně, závod je tak dlouhý, že na naučení tratě mi ještě zbyde spousta, ale opravdu spousta času 🙂

Start závodu proběhl podobně jako loni na náměstí v Jihlavě. Více se mi sice líbí start systémem Le Mans, ale chápu, že pro závod, který se jede prakticky ve městě je popularizace potřebná. Po nezbytných proslovech a oslavných ódách se konečně první nadrženci vrhají vpřed. Naštěstí jsou bržděni zaváděcím vozidlem. Jelikož jako obvykle začínám někde na konci, tak ani nevím zda to tentokrát byla motorka, automobil nebo snad čtyřkolka. Ve volném tempu průjezd pár ulicemi v centru Jihlavy a sjezd zpět do kempu, ostrý start, kopec u ZOO, šlapu, slézám, tlačím s ostaními, šlapu, v pohodě, žádný spěch, sjezd – můj oblíbený, sviští to, ten strom furt ku… stojí na stejně (blbém) místě, odbočka! co?! aha, nový úsek tratě, hm, pěkné, pěkné, singl na hraně svahu končícího ve vodě, ale moc pěkné to je, takové hravé, rychlé a jezdivé, člověk se baví. Dále pár svižných úseků městem, kopec na šaška po kamenech, schody nahoru, první, druhé, třetí se nosí, do sedla, po trávě na hradbách, první schody dolů, metr plac na srovnání, druhé schody, vidlice na doraz, žiju, jedu, pravá, dlažky, náměstí, hodiny na věži, sjezd do centra závodu, schody které snad nikdy nepřeskočím celé, odvodňovací žlábky, defektující závodníci, ostrá levá, hlavně minout pořadatele, ZOO za potokem, děti, psi, maminky! 🙂 cíl! …A do dalšího kola, šup šup. Takhle nějak je to z pohledu sólo závodníka. Ale celkově, ta trať nemá chybu. Nebýt mého přesvědčení, že horská kola patří do hor, potažmo do lesa, tvrdil bych, že je to nejlepší trať pro čtyřiadvacítku jakou jsem jel.

Následující popis průběhu závodu z mého pohledu bude trochu nuda, protože od startu v sobotu v poledne se po následujících šestnáct hodin nic zvláštního nedělo. Prostě jsem jezdil dokolečka dokola, furt znova a znova, bavilo mě to, docela mi to i jelo a i když od pátého do asi jedenáctého kola mne trápily křeče, šlo to přežít a volnějším tempem jet, pohoda prostě. Nebýt telefonu ztraceného ve čtvrtém kole – a vzápětí nalezeného a vráceného pořadatelům poctivým kolegou (pokud se přihlásí, zvu ho na pivo), nebylo by vlastně o čem mluvit. Trať je opravdu hravá a díky její členitosti a neustálým změnám tempa a směru se jen tak neomrzí.

Kolem třetí ráno jsem se už přece jen cítil trochu unavený, ale dojel jsem Milana, který byl v tu chvíli dost KO a tak jsem jel zbytek kola s ním a kecali jsme. Jel jsem tedy ještě pomaleji než předtím a tím mi jaksi nedocvaklo, že další kolo udělá KO cyklistu i ze mne. A tak se také stalo, bohužel. Dvacáté kolo jsem jel nejpomaleji z celého závodu a do cíle dorazil ve stavu více než bídném. Taky bylo docela zima, nevím kolik, ale více jak 8°C nebylo. Takže do auta, deka, jesenka, voda. Budíka jsem nastavil nejdříve na Č + 20 minut a po těch dvaceti minutách ještě na dalších 40 minut. Po hodině spánku bylo probuzení dosti zajímavé – nevěřícně jsem koukal z okýnka na lidi, deroucí se na svých bicyklech v časně ranním sluníčku vpřed a připadalo mi, že je naprosto nepatřičné podnikat něco tak bláznivého. Ale nakonec mi přece jenom došlo, že jsem sem přijel závodit a to až do nedělního poledne, takže šup šup….. vrátit ducha do bolavého těla nasednout….. A jelo se.

Nakonec to bylo snadnější než jsem si myslel, rozhodně první kolo v pět ráno bylo jedno z rychlejších. Pak už to zase začalo malinko upadat, ale důležité bylo, že tělo jelo, Michal moc neprostestoval a bylo čím dál tepleji a tím pádem i veseleji. Po kontrole pořadí závodníků přede mnou i za mnou (díky Luci) jsem seznal, že další boj je zbytečný a dohodli jsem se s Milanem, že poslední kolo dáme společně. Příjemná záležitost, zhodnocení zážitků i nezážitků, pomalé objetí tratě, která se mi i naposledy líbila a bavila mě a po kontrole časomíry těsně před cílem jsme společně ukončili závod. Ostatní a zejména týmoví jezdci bojovali až do úplného konce, protože závod týmů byl po celou dobu velmi vyrovnaný a tak byl závod dramatický a zajímavý až do svého závěru.

Zdá se, že čtyřiadvacítka v Jihlavě se stane tradiční a díky celkové pořadatelské kvalitě závodu také oblíbenou součástí seriálu čtyřiadvacetihodinových závodů. Pořadatelům patří poděkování za takový závod a spoustu jejich mravenčí práce vedoucí v konečném důsledku k tomu, že všechno klape. Letos byla odstraněna jediná podstatnější chyba loňského ročníku – časomíra, k dokonalosti už chybí jen pár věcí, které pořadatelé ovšem neovlivní…. Tak třeba nájezdy závodníků, nebo spíše kobylkama bych to nazval, na občerstvovačku kdy mnozí plnými plastovými talířky evidentně živili celé rodiny a doprovodný team… No mě by to bylo trochu blbé. Ale bohužel, tato typicky česká vlastnost ještě asi nějakou dobu nevymizí.

V každém případě, příště na závody do Jihlavy přijedu zase a rád. A málem bych zapomněl, poprvé ve veteránech, jsem i docela spokojený s výsledkem – osmý z osmnácti s tím, že první místo obsadil aktuální mistr světa ve čtyřiadvacetihodinovce Tomáš Kozák.

V Hlásné Třebani 27.5.2012.

Fotky ze závodu:

Liberec – Bystřička – Žilina – Beroun

Stručně… Musel jsem řešit jiné věci než psaní článků o čtyřiadvacítkách na kole… Takže předkládám jen strohý soupis úspěchů (neúspěchů?) 🙂 ve zbývajících závodech….

Liberec – devátý z 26 ve veteránech, 264 km – krásný závod, klasika z těch nejklasičtějších….

Bystřička – sedmý z 15 a…. no prostě vyjímečný stav…..nepršelo totiž, to snad ani nebyla ta pravá Bystřička 🙂

Žilina – nebyl jsem, pouze jako divák jsem se přijel podívat na motocyklu a byl jsem rád, že toto mučení mučeníčko se obejde bez mojí maličkosti – 30°C ve stínu celý den i k večeru, no bylo mi kamarádů trochu líto….Trať jednoduchá, ovšem v žádném případě ne „zadarmo“.

Beroun – závod nezařazený v seriálu 2012, ale mám to za humny, tak jsem musel jet…. No, lehké to nebylo, ale těžší než trať bylo pro mne smíření se s tím, že mi na paty šlapou borci o deset a více let starší. To jsem nezvládl hlavou a po téměř čtrnácti hodinách poctivé práce jsem závod vzdal. Nelituji, také ponaučení, příště to snad bude lepší. Moje dvacátá čtyřiadvacítka……..

Na to, že před pěti lety to byl jen takový pokus, zkusit si co člověk snese….První čtyřiadvacítka v Liberci, pak ještě v tomtéž roce tři další…. Tak trochu mě to chytlo, to je pravda, nejde o umístění, ale o čest a slávu, setkání s lidmi podobně „ujetými“…. Tak jo, v roce 2013 pojedu zas.

V Hlásné Třebani 9.12.2012.