První závod v letošním roce se jel v Jihlavě a já jsem se těšil, protože tam mám kamarády, líbí se mi tamní trať a celkové zázemí závodu a taky to byla po letošní dlouhé zimě první příležitost se trochu projet.

Na místo činu jsem dorazil k večeru a protože poslední pracovní dny bezprostředně před závodem byly poněkud hektické a na spánek nebylo moc času, šel jsem po uložení kola do úschovny rovnou do postele. Vlastně do spacáku na nafukovačce v autě…. a taky jsem cestou z úschovny kol do postele ještě stihl vypít tři piva, pozdravit spoustu známých a sníst rizoto a flákotu masa, ale uteklo to jako bych šel přímo 🙂

V noci krátké přeháňky potvrzovaly předpověď počasí, tak jsem doufal, že to bude meteorologům vycházet i nadále, protože předpověď pro samotný závod byla docela optimistická. Ráno už to bylo lepší a i když se mi nechtělo, musel jsem vstát a začít se připravovat na závod.

Start už klasicky na náměstí za asistence nejrůznějších celebrit, pro mne byl oživením především Pavel Padrnos a pár jeho vět do mikrofonu. Docela příjemně normální chlap. Bylo nás tam jak hadů, takže první kolo trvalo pěkně dlouho, ale času je na tomto závodě jako jediného dost, nebylo kam spěchat. A jelo se hezky, nebylo moc teplo, déšť nehrozil, pohoda, klid, krásná trať a kvanta povzbuzujících diváků – především fandící děti mne svojí upřímností a vytrvalostí potěšily moc.

Jel jsem si svoje tempo a čekal kdy se dostaví obvyklé potíže, křeče ve vnitřních svalech nohou, takové ty svaly, o kterých člověk ani neví že je má. Přišly zhruba o kolo později než loni a podařilo se mi je díky zmírnění tempa a pravidelnému protahování zahnat až dokud to nepřešlo. A pak už jsem jen sypal do kotle rohlíky a všelijakou potravu podle chuti na výborně vybavené občerstvovačce a udržoval žaludek v chodu pomocí pravidelných dávek Coca Coly. A kroužil a kroužil a bavil se, protože trať v Jihlavě skutečně zábavná je. Prakticky stačí vystoupat první dva těžké kopce a pak už se člověk jen veze – nahoru a dolů, rychle i pomalu, ale furt je to nějaká změna, trať je hravá a zábavná a stejně jako loni mne bavila až do posledního kola. Jediná malá změna ve sjezdu k ZOO byla jednoznačně k lepšímu – ubrala pár nastoupaných metrů a především zvýšila bezpečnost jezdců a snížila zátěž pořadatelů, kteří v tomto místě byli opravdu potřební. A navíc jsme si skočili hezky na té lávce… 🙂

Bohužel mne někdy před půlnocí dostihl trest za bezmeznou důvěru v bezúdržbovost mého kola. Ono sice vypadá jakobych ho našel na smetišti a je i docela těžké, ale opravdu je to spolehlivý stroj. Na rozdíl ode mne. Po celý jarní trénink jsem ignoroval občasné nepravidelné křupnutí pod levou nohou, až se ložisko v pedálu rozpadlo, kousky kroužků z ložiska rozdrtily matici a pedál šel najednou volně z osy vysunout. Nebylo by to tak vážné kdybych to, že lze vysunout, nezjistil těsně před přistáním na těch kamenných schodech. Se štěstím ani nevím od koho seslaným se mi při dopadu nic nestalo a opatrně jsem dojel do cíle a celou cestu přemýšlel co teď. Měl jsem to hezky rozjeté a končit se mi tedy nechtělo vůbec. Nakonec díky pomoci kamarádů a především šikovného mechanika v servisu kol jsem za dvacet minut vyrazil do dalšího kola a to, že místo levého šlehače jsem měl SPDéčko mi bylo úplně jedno. Hlavně že to jelo a noha zůstávala tam kde má být. S touto tuningovou úpravou jsem dojel až do cíle 🙂

Přece jen trochu času mi však tato oprava vzala a tak můj plán, který se mi pomalu večer rodil v mysli, že bych jako konečně mohl ujet na čtyřiadvacítce i více než jen 250 km, přestával být úplně reálný, ale říkal jsem si, že dokud to pojede, tak prostě pojedu a uvidím ráno. No a ono to tak nějak jelo a ráno to zase vypadalo o něco optimističtěji, především moje tempo už dále neklesalo, jak jsem očekával, a tak jsem ještě dopoledne máknul a nakonec těch 300 km ujel. Ještě větší radost jsem pak měl když jsem zjistil, že mi to přineslo pěkné šesté místo v dědkách.

Nevím jestli příští rok ještě pojedu ať už tento nebo nějaký jiný závod tohoto typu, protože se cítím unavený, ale i kdybych nejel, tak na čumendu se do Jihlavy dostavím určitě, protože tenhle závod za to stojí. Především díky trati, ale ani v ostatních oblastech organizace nijak nepokulhává a vstřícnost a ochota pořadatelů je velmi příjemná.

Asi bych teď měl ještě napsat něco o tom jak mne především zpočátku závodu štvali někteří bezohlední takyzávodníci, ale…. nebudu si kazit náladu. Možná se zmíním někdy příště až se přinutím napsat také něco o tom jak špatně při čtyřiadvacítce snáším vůni aviváže, což je jedna moje starší myšlenka, kterou mi teď v Jihlavě připomněl kamarád Ondra. A to už pak zmíním i můj skromný názor na různé šesti a dvanácti hodinovky a družstva o více než dvou členech…. Anebo to jak člověku dvanáct hodin kape z nosu a není to rýma 🙂 …zmrzlé nohy, ztuhlý krk….. Ale teď ne, teď mám docela fajn náladu a těším se moc do Liberce kde to mám také rád, byla to totiž právě Liberecká čtyřiadvacítka, kterou jsem jel první, jen jako pokus, no a jak to dopadlo 🙂

…Až teď jsem si vzpomněl…. Milánku, přece jen mi jedna věc v občerstvovačce citelně chyběla – takové ty svítící hodiny s velkými číslicemi jako mají v Liberci. Nenosím hodinky a co jsem u vás minule ztratil telefon tak ani ten a v noci jsem prakticky ztrácel pojem o čase. Vždyť sám dobře víš jaké to je v noci… Dík 🙂

V Hlásné Třebani 30.5.2013.

PS: V následujících dvou letech jsem absolvoval ještě další tři závody na čtyřiadvacet hodin, ale měl jsem bohužel jiné starosti než o tom psát. Poslední moje čtyřiadvacítka na pravděpodobně hodně dlouhou dobu byla v Jihlavě. Za těch osm let jsem jich absolvoval čtyřiadvacet a už jsem unavený 🙂 Jakkoliv je sport obecně zdraví prospěšný, tak tyhle závody jsou opravdu trochu extrém a myslím, že fyzickému zdraví spíše neprospívají. Člověk však díky nim o sobě zjistí to co by se jinak nedozvěděl a zažije pocity, které by bez takové zátěže nezažil. Jsem rád, že jsem to zažil.