I letos jsem se rozhodl, přes všechny nepříjemnosti, které mne potkaly, strávit dovolenou na Sardínii na motorce. Nějak jsem to koncem léta naplánoval a pak už se těšil.

Já a moje bíemdabljů na dovolené.

12. 9. 2014

Bohužel počasí bylo tím horší čím více se blížil první den dovolené. Snažil jsem se být připraven, ale sebevíce jsem sledoval předpověď pro závěr týdne, nebylo mi to moc platné, protože se to pořád měnilo a počasí bylo v těch dnech vskutku nevyzpytatelné. Ale byl jsem sbalený tak jsem nechával rozhodnutí kdy vyjedu na poslední chvíli. Cílem bylo nejet pokud možno celou cestu v dešti a stihnout loď v sobotu večer. Nakonec jsem vyrazil v pátek ve čtyři odpoledne s tím, že pravděpodobně zmoknu a to dost.

Až do Rozvadova bez deště, ale tam už to vypadalo tak tak, takže po nantankování a zakoupení tří tatranek nastalo velké oblékání – na kůži textil, na textil nemok, na hlavu přilbu… No vypadal jsem jak Bibendum a paže nemohl dát k tělu…. „…tak se otáčej celej…“ 🙂 Ještě, že mám ta zrcátka. Kolem Regensburgu chvíli lilo jako z konve, ale postupně to ustalo a až do Mnichova bylo nádherné podzimní počasí, byť poněkud chladnější. Mnichov jsem objel po obchvatu a protože bylo jasné, že dešti není ani zdaleka konec, nechal jsem si pro tento rok zajít chuť na Stelvio či jiný z průsmyků a vyrazil na Insbruck a dále na Brenner. V Rakousku už zase lilo. S přestávkami, ve kterých lilo o něco méně. Cestou jsem opakovaně přemýšlel, jestli to co jsem někde četl, že při normální rychlosti aquaplaning na motocyklu prakticky nehrozí, je opravdu pravda. Vody bylo na silnici místy hodně a pokud jsem chtěl někam dojet tak bylo nutné trochu jet.

Na Brenneru bylo sedm stupňů. Hnus. Po necelé další hodině jízdy sucho, stupňů osmnáct a dálnice prázdná, rychlá. Ono taky mohlo být cca kolem dvou hodin ráno. Za Bolzanem zase postupně začalo pršet až to přešlo v liják, ale všechno oblečení už jsem na sobě měl a bylo docela teplo, tak nebylo co řešit a jel jsem dál. Později mne trochu přemohl spánek a únava, tak jsem na benzince u Modeny obsadil lavičku a dvě hodiny spal. Říkal jsem si, že kdyby ráno nepršelo, mohl bych se podívat do muzea Ferrari, ale lilo furt a navíc to vypadadalo, že tam kde jsem zrovna byl se to bude točit celé dopoledne, tak jsem se zase naložil a vyrazil dál. V té souvislosti mohu doporučit aplikaci pro chytré telefony – já to mám tedy na tabletu, protože telefon mám hloupý – wetteronline. Fakt jim to funguje dost dobře.

Lilo až do Firenze, pak ale najednou vysvitlo sluníčko a přestože předpověď vypadala na dešťové přeháňky až do večera, tak už bylo hezky a mohl jsem v přístavu v klidu usušit vše mokré, dal jsem si v samoobslužné restauraci oběd, vyzvedl jízdenku a v poklidné společnosti několika lahváčů piva Ichnusa čekal na loď.

13. 9. 2014

Na lodi jsem se tentokrát velmi dobře vyspal. Nejelo moc lidí a současně kvůli možnosti deště bylo nejisté nocování na palubě, takže jsem využil pohodlnou čalouněnou sedačku v restauraci. Ráno jsem se vyspaný do růžova probudil do plného slunce a přímo ze svého lože mohl koukat oknem ven. Jelikož jsem se po cestě cítil celý ulepený a špinavý, jel jsem z přístavu místo do centra Golfo Aranci přesně opačným směrem – na nejbližší pláž. Je to jen pár kiláků a není tam asfalt, zato značka zákazu vjezdu, ale doufal jsem, že v tuto ranní hodinu mne tam nikdo nenachytá a když tak to ukecám, motorky jsou tady přece jen více tolerovány. Parádní koupání, jen jeden člověk tam prozkoumal kešku u křížku a zase odběhl. Osvěžený jsem klidnou jízdou vyrazil na pohodových 200 km do kempu, bylo trochu více aut, asi že byla neděle a turisté přijeli na ostrov. V recepci kempu si mne pamatovali, poprosil jsem o stůl a židli a zbytek dne věnoval budování obydlí a koupání, jen k večeru jsem zajel koupit pár základních věcí na vaření.

14. 9. 2014

Po snídani jsem vyrazil na krátkou projížďku oblíbenými zatáčkami po SS 125 do Cala Gonone. Tohle se fakt neomrzí, drsný a teplý asfalt, zatáčky v jednom kuse, rychlé i pomalé, výhledy, flora a fauna, nahoře v sedle Genna Silana příjemné bistro… V poledne jsem byl zpět a plácl se k moři, odpočíval. Večer jsem si uvařil večeři, poseděl u vína a při tom natloukl do mojí GPSky data pro zítřejší dlouhý výlet na západní pobřeží.

15. 9. 2014

Ráno jsem posnídal v italském stylu ty jejich sladké rohlíky a zapil to litrem mléka, což možná nebyl zase až tak dobrý nápad, protože po takové snídani málokdy odhadnu kolikrát budu muset na onu místnost než budu moci vyjet 🙂 I tak se mi podařilo vyrazit těsně po osmé což bylo vzhledem k délce výletu důležité. Za necelou půl hodinu jsem už byl v horách ve výšce kolem osmi set metrů a jel napříč ostrovem na jeho západní pobřeží. Mimo jiné bylo cílem projeti silnice SS 126 z Guspini do Iglesias. Už jsem tam kdysi jel, autem, na motorce je to však o moc větší zážitek. Desítky kilometrů zatáček v krásném horském prostředí, perfektní asfalt a minimum aut.

To je jedno důležité specifikum ježdění po Sardínii, v odlehlejších oblastech prostě auto potkáte zřídka. Vyjma měst jich nikdy není mnoho a když už je dojedete tak ochotně uhnou a sundaji nohu z plynu. Občas někdo začne trochu závodit, místní to s těmi malými auty s malým výkonem umí v zatáčkách perfektně a když k tomu přidají dokonalou znalost cesty protože tam většinou někde poblíž bydlí, tak je těžké se jich i udržet, natožpak je předjet. V každém případě se asi dobře baví když ujedou autem s půllitrovým motorem litrové motorce 🙂

Z Iglesias jsem jel na Costa del Sud. Silnice SP 71 lemující jižní pobřeží chvíli ve výšce na skalách a chvíli kousek od pláže – kde je možné zastavit a skočit do vody – je okouzlující podobně jako cesta z Alghera do Bosy. Výhledy, skoro bez aut, je tam moc hezky. Cesta zpět přes hlavní město Cagliari už byla poznamenána únavou a konec jsem vzal po nové SS 125, což je taková jakoby dálnice ovšem pouze s jedním širokým pruhem pro každý směr. Pěkný výlet, trochu dlouhý, ujel jsem přes 550 kilometrů, ale díky němu se mi opět potvrdilo, že na Sardínii může být člověk na jednom místě a i ty nejzažší oblasti lze v rámci jednodenního výletu projet. Na večeři jsem byl v restauraci a pak šel spát. Zítra mám válecí a hospodářský den. Musím prát.

16. 9. 2014

Hned ráno jsem byl plavat. Odhadem tak tři kiláky, byly trochu vlny, ale šlo to, jen musím nastudovat jak se má plavat ve vlnách. Není přes ně vidět kam člověk plave. Po snídani jsem se plácl k moři a odpočíval a četl, přes polední vedro vypral, odpoledne nákup, cestou zmrzlina a později večeře. Večer v baru na pivu, protože spadlo i pár kapek, tak jsem nechtěl riskovat, že si otevřu u stanu víno a pak budu moknout. V baru jsem potkal Markuse, veselého německého motorkáře, kterého znám z minulých let. V kempu jsou i další známí, motorkáři především z Německa, pak ta parta asi dvaceti švýcarů na Ducati a další. Hlavně, že v baru už nepracuje ten protivný číšník co loni a předloni a místo něj je tam sympatická paní, kterou jsem s každou objednávkou trpělivě učil, že „JEDNO VELKÉ PIVO“ znamená „UNA BIRRA GRANDE“. Jsem zvědavý, zda to bude za rok umět, ke konci mojí dovolené už to vyslovovala docela srozumitelně 🙂

17. 9. 2014

Projížďka po silnicích v bezprostředním okolí Tortolli – Ilbono, Vilagrande, Arzana, Elini, Jerzu, Gairo, Usasai…. rozhodně město Jerzu stojí za návštěvu. Je zajímavé tím, že je postavené na úbočí hory v poměrně příkrém svahu a také tím, že tam mají odtahovku Europ Assistance, jak jsem měl za pár dnů zjistit… Při jízdě jeho uličkami, kde jsem často pochyboval zda jimi projede normální osobní auto byl přitom vytrvale značený směr na Cagliari vzdálené cca 150 km 🙂

Na výjezdu z města už nebyly žádné domy, tak jsem to oroštoval podobně jako skupina motycyklů přede mnou a najednou na horizontu na mne mávají četníci. Pochopil jsem, že to není na pozdrav a raději zastavil i když mi bylo jasné, že u tabule konec obce jsem mohl mít přes kilo a že tedy zřejmě nebudu pochválen. Mladá četnice a ještě mladší četník, spíše to byla jakási složka vojenská, protože v Itálii si všichni říkají carabinieri a velká vojenská základna v Perdasdefogu je nedaleko. V každém případě, pohled na možná tak dvaadvacetiletého kluka stojícího opodál s nabitým samopalem na prsou a oběma rukama na zbrani nebyl moc uklidňující. Nebo možná byl, ale pro tu holku 🙂 Uměla trochu anglicky tak jsem se zeptal zda je to běžné a ona odpověděla, že jak kde, v blízkosti velkých měst prý pravidlo. No, o rychlosti jsme se naštěstí nebavili, odebrala mi doklady a pak v autě přes vysílačku řešila zda moje moto je skutečně moje. Asi je, doklady mi vrátila a mohl jsem jet. A že mám jet opatrně. Děkuji.

Odpoledne koupání a nákup ve městě, pak ochutnávka vína, tentokrát jsem se plácl přes kapsu – 4 € za sedmičku! To je při zdejších cenách vína v mém případě málem házení perel sviním… Bylo červené 🙂

18. 9. 2014

Ráno nebylo úplně jasné jak bude, protože večer a v noci trochu pršelo. Nakonec se přece jen udělalo krásně takže vyrážím. Prozkoumal jsem několik silniček, které se podle mapy zdály, že by mohly někam vést, ale nevedly. Tak jsem si jezdil po úzkých a opuštěných cestách v okolí a protože odpoledne se začalo zatahovat a na koupání to moc nevypadalo, ještě jsem to trochu protáhl cestou, kterou jsem ten den už jednou jel v závěsu za dvěmi němci, kteří mi nakonec ujeli. Podruhé už jsem tam jel sám a na výjezdu jedné ze zatáček v okamžiku kdy jsem už zrychloval a rovnal motorku jsem najel na vrstvu štěrku na krajnici a bleskově se složil na levý bok.

Nejdříve jsem absolutně netušil proč jsem dostal smyk, všechno totiž až do poslední chvíle bylo tak jak má být. Nájezd, zatáčka a i výjezd z ní. Až když jsem se posbíral a šel se podívat zpět tak jsem ten štěrk viděl. Byl to asi posyp ze zimy. Nebývá to na Sardínii často, ale na silničkách jako byla tahle se to občas vyskytne a měl jsem to vědět, jezdím tady už dost dlouho. Moje chyba. Navíc jsem při tom výjezdu byl poměrně blízko krajnice. Taky špatně. No, nadával jsem si dost a začal sčítat škody. Plastové padáky, kryty hlav válců, zadní kolo, sebevědomí…. To hlavně. Kupodivu jsem byl prakticky nezraněn, trochu mne bolela levá noha, která posloužila motorce jako slider, levé rameno a to je asi tak všechno. Vzhledem k tomu, že jsem mohl jet tak sedmdesát a zastavil se po třiceti metrech s mezistanicí u pravých svodidel to mohlo být mnohem mnohem horší. Po celou dobu co jsem se tam válel a přemýšlel kdy se to zastaví bylo naštěstí jasné kde je nahoře a kde dole a na přilbě tak není ani škrábnutí, vůbec nic. S odstupem času si říkám, že jsem měl dost velké štěstí. Klidně jsem mohl mít polámané nohy. Pravou o svodidla, levou od motorky.

Co mne potěšilo byl fakt, že všechno co se při takových pádech běžně láme měla motorka v pořádku. Řadička, nožní brzda, řidítka, páky…. Jen zrcátko pootočené a levý blinkr ulomený. Vše ostatní pochytala hlava válce přes padák, který byl prakticky probroušený. Víko hlavy válců by bez té ochrany nemělo šanci. Ale zadní kolo na tom bylo hůř. Při tom sklouznutí jsem jím trefil sloupek svodidel a ráfek byl značně ohnutý, až jsem se divil, že pneumatika udržela vzduch. To vyhnutí na ráfku bránilo v otáčení zadního kola u kardanu, ale protože jinak se vše jevilo v pořádku, motorka vrčela a vzduch v pneumatice byl, rozhodl jsem se, že to opravím tak abych dojel do kempu a pak to budu řešit. Našel jsem si vhodný kámen a pár ranami vrátil vyhnutí ráfku částečně zpět. Současně jsem si způsobil jediné krvácivé zranění z této nehody – ten kámen mi nějakou hrankou trošičku odřel kůži mezi prsty 🙂 Takže už to jelo.

Bylo to tak dvacet kilometrů z kopce. Samozřejmě samá zatáčka, jak jinak, takže jsem jel pomalu, protože jsem fakt netušil kolik vzduchu vzadu zůstalo a nechtěl jsem nějakým větším zatížením v zatáčkách o ten vzduch přijít. Dojel jsem v pořádku, po rovině jela moto úplně normálně. Aspoň, že tak. V hlavě už jsem spřádal plány jak vše vyřešit. Člověk často netuší jaké maličkosti mohou souviset….

Malá vsuvka z loňské dovolené zde…. Ve městě je pneuservis, největší jaký jsem na Sardínii viděl a pokaždé když jsem jel kolem tam stávalo dost motorek na přezutí. Ony ty gumy tady opravdu mizí. A protože není úplně ekonomické kupovat před každou dovolenou novou sadu pneumatik tak aby stačily na celou dovolenou a cestu tam i zpět, tak jsem si řekl, že musím zjistit jak to je s cenama atd. V zimě mi celou věc připomněl článek v časopise Motocykl – byla tam fotka toho servisu a jeho majitele, nějakého Marca. Tak jsem začal hledat na internetu a nakonec našel. Velmi strohé a jednoduché webovky toho pneuservisu a kontakt na majitele. Žádné další informace tam nebyly, tak jsem mu napsal dotaz na ceny. Nevím už přesně jaké ceny tehdy uvedl, ale bylo to o cca 10 – 15 % více než bych za totéž dal u nás, takže jsem byl jednoznačně rozhodnutý příští nové gumy kupovat až budou ty staré ojeté a klidně i na dovolené. Motorkářům prý mění na počkání. Jmenoval se Marco Sasso a uměl anglicky a byl v těch pár mailech co jsme si vyměnili velmi přátelský. Konec vsuvky.

Takže jsem cestou do kempu zastavil u Marcova pneuservisu. Stálo tam pár motorek. Než jsem slezl a sundal přilbu tak vyšel chlápek, cestou ke mně mrknul na značku asi aby věděl jak má mluvit a pak místo pozdravu anglicky povídá „Ty musíš být Michal…“ Nechápal jsem. Asi tam moc Čechů zatím nejezdí a tak si mne rovnou spojil s těmi maily. Bylo to příjemné setkání. Tak jsem mu vysvětlil co jsem provedl, on se hned ptal jestli já jsem v pořádku a nepotřebuji nějaké ošetření a pak koukal na to zadní kolo. A že on tyhle věci vůbec nedělá, že to vypadá spíše na nové zadní kolo což na Sardínii bude určitě problém, ale že se mu tady přezdívá Marco Multitool a něco zkusí. Udělal si pár fotek a poslal mne do kempu s tím ať se ráno vrátím a on už bude vědět co a jak. Možná. To bylo ve čtvrtek.

Byl jsem se večer ještě vykoupat a když jsem se vrátil ke stanu, už tam byl Markus s Markem a jeho ženou Kathrin a okukovali nejdříve motorku a pak i mne. Protože krom pár modřin jsem vypadal na rozdíl od motorky zdravě, začali jsme řešit co a jak se s tím dá udělat. Zastavil se ještě Tim a prakticky všichni se shodli na tom, že tohle se opravit nedá a musí se pořídit nové zadní kolo. No jo, rozvinutá kapitalistická cizina. Zavolal jsem ještě do pojišťovny kde mi přislíbili pomoc a že ráno zavolají pokud se jim podaří zjistit kde zadní kolo na Sardince sehnat.

Byl to den na pytel. Ale byl jsem rád, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Taky jsem tam mohl doteď ležet někde – on totiž za celou tu dobu co jsem se tam sbíral a „opravoval“ to zadní kolo nikdo kolem neprojel. Byla to opravdu zapadlá silnička. Další souvislosti a duševní následky se projevily až později 🙂

19. 9. 2014

Ráno jsem po rychlé snídani vyrazil k Marcovi do servisu. …Nikdo z jeho známých neví o volném zadním kole na BMW. Ale prý jeden kamarád podle fotek tvrdí, že to umí opravit. Kamarád se jmenuje Daniele a jediný problém je v tom, že bydlí v Cagliari, hlavním městě Sardínie vzdáleném tak 150 km. Prý jestli mám vlek…. Jasně, dva…. Marco si asi myslel, že jsem přijel tak jako (skoro) všichni ostatní motorkáři na Sardínii autem s vlekem. No, takže prý to musím zvládnout po svých. Nafoukal mi gumu na 3 atmosféry, vybavil mne manometrem a informací, že po cestě do Cagliari jsou celkem tři benzinky a že mi to musí stačit. Dostal jsem také adresu na Daniela. Na moji poslední otázku jestli Daniele umí anglicky mi odpověděl s úsměvem….. „Ani slovo…“ 🙂

Neměl jsem prakticky ani GPS, protože loni bych se býval obešel i bez ní a tak jsem letos nechal Garmina doma a jen pro nouzové případy měl sebou tablet. Stejně raději jezdím podle mapy. Tohle ovšem byl nouzový případ a mapu Cagliari jsem stejně neměl, takže jsem si nastudoval cestu v tabletu, uložil cestu do hlavy a s tabletem vypnutým kvůli úspoře energie vyrazil vstříc dalším dobrodružstvím.

Byl pátek. Netušil jsem do kolika hodin pracuje v pátek průměrný Ital, natožpak Sard. A motorkář k tomu 🙂 Bylo potřeba si trochu pohnout a i když se mi vůbec nechtělo s tím nějak divočit, musel jsem jet svižně. Kupodivu jsem na první přiblížení k adrese v centru města zastavil cca tři kilometry od zamýšleného cíle. Znova jsem si nastudoval cestu, uložil ji do „RAMky“, tablet do brašny a vyrazil. Potřetí už to bylo jen do vedlejší ulice. Než jsem stihl zjistit, který z domů má to správné číslo popisné, vynořil se odněkud snědý mladý muž a představil se jako Daniele. A opravdu neuměl ani slovo anglicky 🙂 Naštěstí použil slovo, které jsem už znal italsky já – gommista. A pak z něho vypadlo jméno ulice, číslo jsem si raději nechal napsat na papír. Musel jsem jet k jinému jeho kamarádovi, který nejdříve sundá pneumatiku a on si pak přijede pro kolo a opraví ho. Potěšilo mne když se na to krátce podíval a vypadalo to, že si je jistý úspěchem.

Gommista jménem Carlos sídlil na periferii města. Nebylo to daleko, pár kilometrů, byl jsem tam hned. Pomohl mi zatlačit motorku do dílny a během pár minut měl zadní kolo venku. Mrknul na to a začal mi něco živě vysvětlovat italsky…. Nem tudom…. S mými dvaceti italskými slovy to nešlo, ale v mžiku šel do krámku co měl vedle, přitáhl notebook, pustil google translator a už jsme kecali jakobychom se znali léta. Řekl mi, že se nemusím bát, že to Daniele opraví perfektně. On sám prý jezdí místní road racingové závody a takových kol už pár také vyrobil a protože na Sardínii je s novými díly někdy problém, tak jsou tam doposud lidé, kteří umí opravit i takové věci, které jinde v Evropě vyměňují za nové.

Byl jsem u něj až do poledne, pak byla siesta a tak jsem šel do města na oběd. Pochopitelně všude zavřeno. Jediná otevřená restaurace byla čínská, ne nepodobná těm našim. Vlezl jsem tam a byl mile překvapen, vařili jak ty známé čínské nudle tak i typická italská jídla. A bylo to dobré. Zatímco jsem obědval volali z pojišťovny, že zjistili kdo má na Sardínii nové zadní kolo na moje BMW – nějaký motoshop v Cagliari. Dobrá zpráva. Zapsal jsem si adresu a poděkoval jsem jim za pomoc s tím, že to kolo snad nebudu potřebovat.

Po obědě jsem se ještě chvíli toulal po městě a ke konci siesty se vrátil do pneuservisu. Daneile přišel až skoro za další hodinu a omlouval se, že jde pozdě, ale to co přinesl bylo naprosto nad mé očekávání. Prý jestli nevadí, že budu muset kolo znova lakovat… pravá strana ráfku kompletně bez laku, ale co bylo hlavní, tak po původním poškození nebylo na první pohled ani stopy. Na druhý už místo poškození najít šlo, ale až to přelakuju tak není šance. Naprosto perfektní práce. Netušil jsem jak to udělal, velmi pravděpodobně tam úřadoval autogen (což se mi později potvrdilo….) a ten kluk když viděl úžas v mých očích tak byl evidentně potěšen. Zaplatil jsem mu, pak také Carlosovi za montáž a vyvážení pneumatiky a něco jsem přidal, protože zatímco jsem čekal u něj v dílně tak přinesl nějaké občerstvení a studenou kolu, prostě se o mne postaral jak o svého. Celá ta akce počínaje Marcem přes Daniela a Carlosem konče mne přesvědčila, že jsou na světě dobří lidé, kteří když je potřeba tak pomohou.

Zpět do kempu jsem vyrážel dost pozdě a protože zde noc přichází o chvíli dříve a šero se v úplnou tmu změní podstatně rychleji než u nás, jel jsem co to dá v dobré náladě do kempu. Byl to kus cesty a po setmění se silnice stává pro motocyklistu poměrně nebezpečnou díky množství zvěře. Takže za světla chvílema i přes stoosmdesát a když se začalo stmívat, pověsil jsem se za svižně jedoucí Audi a dojel s ním málem až do kempu. Byl jsem unavený, ale spokojený a netušil jsem, že to ještě zdaleka nebyl konec mých trablů….

20. 9. 2014

Už třetí den jsou tak velké vlny, že se v moři nedá koupat. Tak jsem strávil dopoledne u bazénu kde jsem byl co sem jezdím vůbec poprvé, ale bylo to fajn a příjemná změna proti slané vodě. Mezitím se zastavili moji známí z Německa a prakticky všichni kdo viděli kolo před a po opravě se shodli na tom, že něco takového by u nich doma bylo jen těžko možné.

Počasí na koupání moc nebylo ani odpoledne, tak jsem se vydal na krátkou projížďku. Tedy měla být krátká, bohužel se mi trochu protáhla…..

Jel jsem po oblíbené SS125, docela zvolna a až přespříliš opatrně. Budu si muset dost věcí v hlavě srovnat abych zase mohl jezdit normálně, bez přehnané opatrnosti a tím pádem technicky správně a bezpečně. Zdálo se mi, že v náklonu je motorka trochu nejistá tak jsem se rozhodl v Cala Gonone zkontrolovat tlak v zadní pneumatice. Už nikdy nezjistím kolik tam bylo, protože když jsem začal uvolňovat čepičku na ventilu, začalo to syčet jakoby byla povolená vložka ventilu. Jenže vložka povolená nebyla a zatímco mi docházelo co se děje a jak velký problém budu muset zase řešit mi celý ventil tlakem vzduchu vystřelil do dlaně.

Vzduch pryč, motorka prakticky kaput, protože tohle prostě na cestě opravit neumím, byl jsem nasranej strašně. Tři lidé – já, Daniele a Carlos – snad nejsme úplně technická nemehla!, přesto nikoho ani nenapadlo, že pokud se na zadním kole svářelo tak vulkanický spoj mezi mosazným tělesem ventilu a gumou, která drží v ráfku se prostě teplem rozpadl. Jojo, nakupujte u odborníků.

Pro dokreslení situace – byla sobota odpoledne, městečko, ve kterém jsem se ocitl je turistické centrum obklopené z jedné strany mořem a z druhé horama, skrz které vede ve výšce kolem 500 m. n. m. tunel na druhou stranu, kromě restaurací, hotelů, barů a turistů tam není nic. Stál jsem na jediné benzince co zde je a nejbližší město kde funguje gommista bylo Dorgali za těma horama. Jednou před lety jsem řekl, že sem už nikdy v životě nepojedu….. Měl jsem se toho držet 🙂 Co už teď. Mladík co obsluhoval stojany a přilehlou myčku mne ujistil, že ne, v sobotu večer gommista opravdu pracovat nebude i kdybych tam nějak motorku dostal, což nehrozilo. Přitom relativně jednoduchá a snadná oprava. No k posrání situace. Kolem páté ten kluk přepnul celou pumpu na bezobslužný provoz a popřál mi hodně štěstí. Dík.

Bylo jasné, že bez pomoci se odsud nehnu, takže už podruhé během tří dnů volám na pojišťovnu. V duchu si blahořečím za to, že mne to napadlo, obnovit si loňskou pojistku i pro letošní rok. Předtím jsem ještě zkusil zavolat Marcovi, určitě by mi pomohl nějak, ale už v pátek ráno avizoval, že jede na víkend pryč a že se mám zastavit v pondělí abych mu řekl jak jsem dopadl s opravou kola. No zastavím se. Hned jak dorazím 🙂 Marco jako správný Ital nechal na víkend pracovní telefon na stole v kanceláři a tak jsem si opět pokecal se sympatickým Slovákem na infolince pojišťovny. Ten se opět ujistil, že se domluvím aspoň trochu anglicky a za pár minut už mi volala Italka Veronica, ta, která mi den předtím zvěstovala zprávu o novém zadním kole zatímco jsem čekal na opravu v Cagliari. Řekl jsem jí, že kolo už je opravené a že to je skvělé ji slyšet, protože mi určitě zase dokáže pomoci, ale hned mne zchladila, že se budeme věnovat tématu a ať prý nejsem familierní… 🙂 No bůh ví co jsem jí řekl, anglicky se fakt pouze domluvím, nic víc. Však ona taky na tom byla podobně, tak je otázka co jsem já řekl a co si ona přeložila. V každém případě mi po provedení výslechu ve smyslu kde přesně jsem, jak se jmenuje ta benzinka a jestli se jedná o Cala Gonone na východním pobřeží Sardínie přislíbila, že do dvou hodin tam bude odtahovka a odveze mne i moto do Tortoli jak jsem chtěl.

Bylo teplo. Proto sem jezdím. Takže zima mne netrápila, přestože se pomalu blížil večer a noc. Zato jsem měl hlad a žízeň. Benzínka byla daleko od centra a stejně jsem neměl moc náladu se tam trmácet. Ke všemu jsem si všiml, že můj telefon má jednu čárku na baterii a když jsem ho připojil na nabíječku, tak…. se prostě nenabíjel! To by se z toho jeden po….. Ano, posral! Vždycky to fungovalo, kvůli tomu jsem tu nabíječku vyrobil a vozím ji a teď, zrovna teď to nebude fungovat?! …No tak jo, no. Dobře to říkal ten Hlinka, hlavně se z toho nepoto… 🙂 Učinil jsem opatření pro úsporu energie, jas na minimum, data off a modlil se aby už nebylo nutné vést nějaký delší hovor. Jen tak mimochodem, když jsem se Veroniky zeptal zda odtahovka se domluví anglicky… Co myslíte, že mi řekla?

…Řekla, že si to nemyslí 🙂 Měl jsem fůru času tak jsem začal řešit hlad a žízeň. Naštěstí jsou zde benzinky velmi často vybaveny nejrůznějšími automaty na jídlo, sušenky a pití. To se mi líbí. I když jsou třeba přes siestu zavřené tak si člověk koupí něco malého na zub. I zde byly takové automaty. Bohužel jsem v kapse našel jen něco přes jedno euro v mincích, jinak jsem měl jen bankovky. Naštěstí byl hned vedle automat na rozměňování bankovek, měl jsem nejmenší deseti eurovku tak jsem ji tam narval…… a vysypalo se mi dvacet žetonů na myčku!!! Jsem blbec, jasně, že to tam bylo napsané – 0,50 € za žeton, ale byl jsem už unavený. Takže na Snickersku, která se na mne za plexi smála jsem si nechal zajít chuť a k večeři byla jen voda. Aspoň tak.

Odtahovka přijela nakonec až za tři hodiny, ale pro mne to byl rozhodně příjemný okamžik. A to jsem ještě netušil, že právě začíná další zábava… 🙂 Spoza volantu vyskočil malý, ale opravdu velmi malý muž, opálený jako cikán, mrštný a svalnatý. Než se mi představil, jmenoval se Martino, vylezl z druhých dveří starší sympatický pán a za ním se vyvalila obrovská asi pětadvacetiletá těhotná žena. V duchu jsem to ještě jednou spočítal, ale vyšlo mi to stejně jako předtím, ve třímístném autě přijeli tři lidé… No tak asi někoho sem svezli nebo něco podobného… Nebylo tomu tak 🙂

Nakládání motorky v pohodě, Martino byl šikovný a bylo vidět, že už to nejednou dělal. Za chvíli byla motorka bezpečně upevněna. Rukama nohama se ptali kde spím, že mne tam odvezou. Tak jsem jim rukama nohama řekl, že v Tortoli a že jedu s nima. Na to začala ta baba špačkovat. Ale jak! 🙂 No Itálie hadr…. Nebyla to úplně příjemná situace, ale Martino mi vysvětlil, že je to v pohodě – zatímco ona furt něco omílala – a že si ji vezme na klín a táta – to byl ten pán – bude řídit. OK, to chci vidět. Martino mohl mít tak 60 kilo, byl sice evidentně v kondici, ale přece jen…. Jeho žena byla opravdu veliká. To už jsem zjistil, že nebyla ani těhotná, byla jen tak tlustá prostě. Tak jsme se tam nasoukali, tatík si zapálil, Martino byl zavalen a já jsem půlkou ramene čouhal z okýnka. Jedeme.

Až k tunelu na dvojku, pak se tam občas povedla dát i trojka, ale rychleji prostě jet nešlo, protože silnice byla samá zatáčka a téměř kompletní sestava sardinské fauny byla přítomna. Bylo to jak na safari 🙂 Kozy, ovce a prasata po desítkách, občas zajíc, asi dvě krávy, jen osel a kůň měli áčko, pokud se pamatuji dobře. Jeli jsme pomalu. Po asi dvaceti minutách Martino prohlásil, že musí zkontrolovat upevnění motorky…. Houby, musel být úplně placatej, tak si chtěl protáhnout nohy. Bylo to jasné všem, takže po kontrole motorky se změnil zasedací pořádek ve smyslu – otec za volantem, já půlkou těla z okýnka v pozici lovce divokých zvířat a jediná přítomná dáma mezi námi si na klíně mateřsky přidržovala manžela 🙂

Nakonec přestala i nadávat a ukázalo se, že umí i trochu anglicky, takže jsme si sdělili typické „Kuda, otkuda, atd….“ a hned bylo veseleji. Byli z Jerzu. Překvapilo mne jak se italsky dohadovali o tom, která světla v údolí znamenají kterou vesnici, protože zpravidla byli úplně vedle a já jako cizák jsem měl daleko větší přehled než oni. Pravda, bydleli v horách cca padesát kilometrů od místa kam jsme jeli, tak je to asi pochopitelné.

Kolem půl druhé v noci jsme dorazili do Tortoli, zajeli k Marcovu pneuservisu a tam složili motorku. Rozloučil jsem se s novými známými, a jelikož vše platila pojišťovna, tak přestože odmítali, vnutil jsem Martinovi aspoň desetieurovku a srdečně poděkoval za pomoc. Co včíl? Město bylo tiché, ulice opuštěná, oplocený areál servisu bez známky života… Dva zvonky – Marco Sasso a Renato Sasso. Zvonil jsem na ten první. Nic. Na ten druhý jsem se neodvážil, protože jsem nechtěl aby na mne Marcova manželka zavolala policajty když má muže pryč. Nedalo se nic dělat, motorku jsem vytlačil na chodník, zabezpečil jak to šlo nejlépe a plný obav vyrazil na cestu do kempu.

Přes čtyři kiláky v kůži, botech na motorku a dvaadvaceti stupních. Skvělý zážitek, snad nebude brána kempu v tuto noční hodinu zavřená a nebudu muset přes plot 🙂 No aspoň jsem měl čas přemýšlet a uvědomit si, že to vlastně všechno dobře dopadlo. Mohlo být hůř. Kdyby ten ventil selhal včera když jsem letěl po dálnici z Cagliari třeba…. A vzpomněl jsem si na muže jménem Vít – starý pán, který často říkal „Musíš mít v životě občas trochu štěstí.“

21. 9. 2014

Ráno zase ty čtyři kilometry do města, motorka tam byla, uff, tak jsem se dozvonil na ten druhý zvonek. Renato….no byl to chlap, asi táta od Marca, žádná manželka. ….Ani slovo anglicky 🙂 ale prázdnou gumu pochopil a otevřel mi bránu abych mohl zatlačit moto do bezpečí dvora. Tentokrát už v klidu můžu jít na pláž a zítra nechám rovnou vyměnit pneumatiky. Jenže….telefon už byl skoro death a vytrvale se odmítal nabíjet. Něco bylo špatně a nabíječka to nebyla. Proběhlo kuchání kabelu a spojení datových linek, přesto Nokia nadále nechápala co se od ní žádá, problém byl evidentně v telefonu samotném. Taky ponaučení. Nakonec se to občas chytlo, uvidíme, asi to bylo teplem. Celý den u moře, koupání, praní, vaření.

22. 9. 2014

Ráno po snídani opět pěšky do servisu. Počtvrté. Marco když mne uviděl tak spráskl ruce a povídal, že jsem very unlucky boy. To jo no. On si normálně myslel, že zadní guma je prázdná, protože jsem píchl. To se mne tedy dotklo, protože to přece umím opravit, my češi nejsme žádná nemehla. Trochu jsem mu to vysvětlil, uznal nakonec, že nás to mohlo napadnout, ale co už teď. Nechal jsem u něj vyměnit zadní gumu, opravit ventil a věnoval jsem mu české vydání časopisu Motocykl kde byl vyfocen. Za zprostředkování pomoci s opravou kola nic nechtěl. Budu to muset pak nějak narovnat. Odpoledne jsem se byl projet – NIC SE NESTALO 🙂 Pak koupání v moři a večeře v restauraci.

23. 9. 2014

Telefon i nadále s přestávkama stávkuje, ale už s tím počítám, tak ho udržuji pokud možno co nejvíce nabitý. Po snídani jsem vyrazil na výlet jihozápadním směrem, bylo to prima, zejména silnice na Esterzili a pak dále na Escalaplano je perfektní a zcela bez aut. Podobně i dále přes Ballao až do Dolianova. Moc pěkná trasa. V Dolianova jsem se otočil a chtěl si užít cestu zpět přes hory, kterou už znám, ale zcela nečekaně se během doslova pár minut spustil takový liják jaký jsem tady ještě nezažil. Po půl hodině pod stromem to nevypadalo na konec a byl jsem okupován a doslova fyzicky obtěžován asi deseti kozama, kterým se velmi zamlouvala moje svačina, takže jsem se nejkratší asi 130 km dlouhou cestou vydal do kempu. Pochopitelně vedla přes hory, takže samá zatáčka a šlo to pomaleji než na suchu. Zajímavé bylo, jak výrazně zpomalili místní řidiči aut, evidentně na takové podmínky nejsou vůbec zvyklí. Za normálních okolností v dešti autům sotva stačím, tady jsem je předjížděl s přibližně stejným rozdílem rychlosti jako na suchu. S výjimkou řidičů z německa, kteří pochopitelně jezdí v dešti běžně a nemají obavy o adhezi.

Po asi půl hodině opatrné jízdy v tom lijáku se rozblikala kontrolka ABS. Pohoda, po tom všem mne už nerozhodí nic. Nevědel jsem přesně co ten způsob blikání přesně znamená, protože podle manuálu se způsobem blikání kontrolek a jejich frekvencí rozlišuje více závad. Opravdu nebyly vhodné podmínky na to abych to studoval tak jsem jen ťuknul na brzdy a byly ostré jako obvykle, takže jsem usoudil, že zřejmě jen nějaká nečistota vyřadila z provozu snímač otáčení na některém kole. Zkusil jsem na vteřinu zašlápnout zadní brzdu a poté co zadní kolo bylo najednou o půl metru mimo stopu jsem od podobných pokusů s přední brzdou upustil. No, byla to nejistá jízda až do kempu, zkusil jsem to pak těsně před cílem restartovat a už to fungovalo normálně. Další zkušenost, být najednou bez ABS v dešti a na motorce, na které jsem na ABS zvyklý je trochu stresující. Nějak jsem dojel domů, úplně durch, ale nebyl jsem sám. Postupně se vraceli další motorkáři z různých částí ostrova a byli na tom podobně. Kemp večer vypadal jako jedna velká outdoorová prodejna oblečení na moto. Použitého oblečení 🙂

Večer bylo už hezky, ale všude hodně vody, tak jsem se na vaření vykašlal a šel na večeři do blízké pizzerie La Baia. Přisedli si známí motorkáři z Německa tak jsme pokecali. Překvapilo mne jak hodně podobné až totožné zkušenosti měli ohledně stanů, navigace a dalších věcí souvisejících s cestováním na moto.

24. 9. 2014

Ráno jsem jel umýt motorku. Všichni se mi smáli, ale já ji nám rád. A měl jsem ty žetony, že? 🙂 Po příjezdu na myčku jsem zjistil, že myčka sice funguje na žetony, ale na jiné než jsem v Cala Gonone získal. Kupodivu jsem měl v peněžence i pětieurovku, tak jsem ji vložil do stroje, pomodlil se aby nevypadly pro změnu eura a už se to sypalo. Deset žetonů na myčku. Paráda. Zvyklý z domova jsem tam šetřivě vhodil dva, že pak dodám…. Za pár minut motorka umytá zvrchu, zdola, málem i zevnitř a na displeji furt svítí, že zbývá 1 žeton… 🙂 Tak jsem to ještě jednou opláchl a pak to tam nechal. Stal se ze mne žetonový král 🙂

Odpoledne jsem na pláži koukal na moře a čekal až mi uschne kůže na moto. Po poledni docela vydatně pršelo, neobvykle často letos prší…. K večeru jen krátký výlet po SS125. Večeře se známými motorkáři z Německa a Švýcarska.

25. 9. 2014

Hned po snídani jsem vyrazil na dlouhý výlet přes Seulo, Atzara, Gadoni a Fonni až pod nejvyšší horu na ostrově Bruncu Spina, pak domů, bohužel mne cestou zastihl déšť, takže jsem byl opět mokrý. Tolik co pršelo tento týden nepršelo dohromady za všechny mé předchozí dovolené zde. Počkal jsem až to přejde, cestou do kempu rovnou zajel umýt moto, asi se mi ty žetony nakonec vyplatí 🙂 Večer jsem byl na pivo v baru.

26. 9. 2014

Od rána balení, pak jsem ještě chvíli ležel na pláži a ve dvě vyrazil zrychleným přesunem přes Genna Silana, Orosei a Siniscuola do přístavu. Vyřídil jsem si jízdenku, koupil svačinu a natankoval abych zítra mohl z přístavu rovnou vyrazit domů.

Při nalodění bylo na co koukat, protože s námi plulo asi dvacet převážně starých sportovnich aut z Anglie, všechny krásné a naleštěné. Dal jsem si na lodi večeři a našel místo k přenocování. Tentokrát jsem se musel spokojit s kobercem na podestě schodiště mezi palubami 7 a 8. Nic moc, ale bylo dost plno.

27. 9. 2014

Z přístavu jsem bez otálení vyrazil po dálnicích na sever. Svačinu jsem měl na celý den a večer jsem chtěl jít doma na pivo. Jediné co mne mohlo zdržet byl olej pro moji motorku. Už na Sardínii by to sneslo dolití, ale nikde nebyl ten co potřebuji. Tak jsem si říkal, že na pevnině určitě bude na první benzínce. Kulový. V Itálii jsem tankoval dvakrát. Na ceny benzínu raději ani nekoukal, jsou do loupežníci. Olej tak maximálně ve friťáku. V Rakousku jsem najisto čekal, že olej bude. Houby. Jen pro auta. Ale snímač tlaku oleje byl dosud v poklidu, takže jsem dojel až na čtvrtou benzínku, to už bylo u nás a tam olej měli. Ne všechno musí být nutně u nás horší 🙂 Cesta z Livorna mi trvala bez pár minut dvanáct hodin.

Tahle dovolená opravdu stála za to. Přesně v duchu hesla „Žážitek nemusí být nutně příjemný, stačí když je silný!“ 🙂 Poučen z krizového vývoje a bohatší o pár nových zkušeností se letos chystám zas a už teď se těším, sraz je dvacátého září v kempu.

PS: Doma jsem koupil pro Marca šest plechových Plzní a zatímco jsem je nesl na poštu, přemýšlel jsem jestli poštovné nebude stát stejně jako to pivo. …Bylo to téměř třikrát tolik 🙂

Fotogalerie…

V Hlásné Třebani 13.3.2015