Vlastně to nebude ani tak moc o lakování mého motocyklu jako spíše o lakování kufru Givi, se kterým jsem si užil podstatně více „zábavy“ 🙂 Ale motorkou to začalo, to je pravda.

Jak jsem se snažil… býti lakýrníkem.

Loni na dovolené na Sardínii jsme se vyváleli a i když bez vážnějších následků, přesto bylo potřeba něco málo vylepšit. Především zadní kolo, které bylo po opravě bez laku jsem chtěl nalakovat do odstínu co možná nejbližšího originálnímu.

Také přední blatník, nikoliv následkem nehody, ale spíše nedokonalého procesu výroby plastového výlisku potřeboval vylepšit. Jde o to, že forma pro blatník má dělící rovinu v podstatě na čelní ploše ze směru obtékání vzduchu kolem motorky a nepatrný zlom na hraně formy ve spojení s tlakem vzduchu při jízdě způsoboval něco co by se dalo nazvat erozí laku vzduchem. Viz fotky…

Ten černý flek na blatníku je prakticky čistý plast bez laku. Začalo to zvolna, ale postupně se lak odlupoval čím dál rychleji.

Takže jsem se rozhodl to vylepšit. První problém – chytnout odstín laku. Spousta času na internetu abych zjistil jaké je označení nebo kód barvy použité na mém BMW. Zbytečně, našel jsem pouze obchodní označení odstínu, ale RAL kód ani náhodou. A i kdyby, na té žluté, jejíž ekvivalent je velmi pravěpodobně škodovácká „žlutá Telecom“ bylo dost vidět, že slunce odstín za ta léta přece jen trochu změnilo. Takže následovala cesta do prodejny, kde mi barvu namíchali podle motorky. Barvy-laky vedle benzinky v Radotíně… Velmi profesionální a poctivý přístup. Perfektní služba za přijatelné peníze. Takže barvy jsem měl, teoreticky jsem byl vybaven informacemi od kluka co barvy míchal, něco jsem načetl na netu… Hurá do toho 🙂

Celý článek jsem pojal jako obrázkový popis, ke konci možná spíše komiks, bohužel, nejvíce vzrušující momenty při lakován kufru nejsou fotograficky zachyceny, protože v době kdy jsem je měl fotit jsem sprostě nadával…. 🙂

Ale postupně, nejdříve zadní kolo… očištěné, obroušena poškozená místa laku…

Reaktivní základ na hliník… Za povšimnutí stojí také lakovací stolice vytvořena z nohy od nábytku a šroubu na uchycení záchodu.

Dopadlo to nad očekávání dobře… Foto až po namontování kotouče a nalepení proužků bez nichž by to nebylo ono.

Blatník jsem nejdříve pečlivě obrousil, předevšim tu hranu, která celou věc způsobovala a po nastříkání základu na plasty a plniče proběhlo několiv cyklů „plnič – broušení – plnič – broušení“ až jsem se dostal na zrnitost šmirglu 800. A mohlo by to být klidně i víc. Hrana zmizela.

Zamaskoval jsem žlutou část – mimochodem tvořenou nálepkou nikoliv lakem – a stříkal modrou metalízu a vrchní průhledný lak. Výsledek předčil moje očekávání a už jsem si myslel, jaký jsem mistr lakýrník…

V podstatě tímto byl úkol splněn. Cíle bylo dosaženo, jenže bych to nebyl já abych nevymýšlel co si se zbylým značným množstvím barvy počít. Bylo mi líto ji nechat ležet jednak proto, že nebyla laciná a jednak proto, že se mi dílo celkem zdařilo a mohl bych to ještě nějak vylepšit. Zapomněl jsem na pravidlo č. 2 – „Nesahej na to ani když víš, že to vylepšíš…“ I jal jsem se vylepšovat svůj zánovní a (zatím) krásný kufr od Givi…

Kufr zamaskovaný tak aby výsledkem díla byla jen horní polovina kufru měl být náležitě odmaštěn. Aceton, který mi radil kluk z obchodu jsem neměl, tak jsem použil MEK. Šlo to dobře, až moc dobře – pevná část vík kufru MEKu statečně odolávala, ale ta vrchní, jen krycí plast, se rozpouštěla velmi ochotně! Naštěstí jsem si včas všiml jak se mi na ten plast lepí hadr a od dalšího odmašťování tímto způsobem upustil. MEK asi není moc vhodný na práci s plastovými díly…

Pak základ na plasty, aby to drželo a chvíli na to plnič ve spreji. Nechat zaschnout a brousit šmirglem se zrnitostí postupně od 400 do 1200. A stříkat plničem a brousit.. A znova…. A ještě jednou až dokud to není úplně dokonalé. Furt brousit, pod vodou samozřejmě, kontrolovat povrch….

Pak se to má odmastit… No nedalo mi to a vyzkoušel jsem MEK….. Poté co mi hadr zesvětlal rozpuštěným plničem jsem MEK definitivně vyřadil ze seznamu prostředků vhodných k čemukoliv při práci a laky a barvami. Pochopitelně bylo nutné poškozené místo opět dotvořit tak aby následky nebyly viditelné. Takže plnič, šmirgl, plnič šmirgl…. Odmastil jsem nakonec izopropylalkoholem, ale i ten trochu rozpouštěl.

Hurá na stříkání. Udělal jsem si venku (což se později ukázalo jako malá taktická chyba) místo na stříkání. Šlo mi to úžasně do chvíle než na povrchu kufru přistálo a dokonale se přilepilo semínko z pampelišky….. No nic, semínko špičkou nože pryč a znova to stříkat tak aby se to slilo. Povedlo se. Skoro to nebylo vidět.

Odstín laku byl tak dokonalý, že by mi málokdo věřil, že ten kufr nevyrábějí v BMW jako příslušenství. Vypadalo to hodně dobře. Jenže já chtěl víc! 🙂 Mohlo mne trknout, že když i výrobce používá na barevné doplňky motocyklu samolepku místo laku, tak to asi nebude tak jednoduché jak jsem si myslel. Ale odvážnému štěstí přeje, že? Jojo, tomu i dnes já naivka věřím. Tak jsem se od toho pustil.

Začala ta pravá zábava, odkoukal jsem oblíbený tvar kosočtverce a začal ho pomocí lepící pásky tvořit na úplně novém, krásně žlutém laku kufru. Na x-tý pokus se mi to povedlo tak, že jsem byl konečně spokojen, kosočtverce byly pravidelné a podle mého odhadu jakoby navazující na jejich linie na nádrži a podsedlových plastech motorky.

Fajn, černý lak. Šlo to hladce. Pár hodin poté znova zamaskovat ty samé kosočtverce, ale o něco menší. Modrá metalíza, deset minut jak mi řekl ten kluk z obchodu a na ni bezbarvý lak tak aby se to slilo. Na to, že jsem to fakt dělal poprvé to jakž takž šlo. Vypadalo to bombově.

Dokud jsem nezačal sundavat maskovací pásku. Byly jí tam kila. No, jak to říci, moje zklamání postupovalo s tím jak jsem postupně odhaloval původně žluté části kufru. Bohužel se lepidlo z maskovací pásky spojilo s lakem tak dobře, že při jejím odlepení zůstávalo lepidlo na laku a tvořilo tak velmi nepěkný, lepkavý a matný povrch velmi odlišný od toho co jsem viděl předtím…. Zklamání obrovské, zejména protože jsem očekával perfektní výsledek a ono to bylo čím dál tím více horší až nakonec bylo jasné, že kdybych ten kufr nechal tak jak byl a neubližoval mu svojí amatérskou snahou, udělal bych mnohem lépe.

Tak jsem se z toho vyspal a řekl si, že horší to být prostě nemůže, barvu jsem ještě měl, takže znova… Vraťte se nyní o pár odstavců výše a….. sundat lak, všechen, bezbarvý, modrý, černý i žlutý až na plnič, přebrousit, plnič, šmirgl, plnič, šmirgl – cesta do obchodu pro další lahev plniče – plnič, šmirgl – je to už dost hladké? OK, odmastit, NE MEK! znova, opatrně…

Žlutý lak venku, pampelišky už odkvetly tak jsem si to dal do závětří před prachem, lakuji, sprejuji stříkám, krásně se mi to slévá a nestéká… a tu najednou moucha, blbka, jasně, že žlutá je nejlepší barva, tak v klídku přistála, já myslel, že mne trefí v tu chvíli, protože se pochopitelně přilepila a nemohla odstartovat, takže křídly zběsile máchala do mého zcela nového čerstvého laku a patlala to kolem tak jak bych to nedovedl ani kdybych se snažil! Musel jsem ji zachránit abych ji nezabil, takže opatrně jsem ji vysvobodil a to postižené místo zcela nezkušeně a amatérsky zkusil dále vylepšit lakem. Pochopitelně mi to začalo stékat, no neštastný jak šafářův dvoreček. Stékající kapku jsem setřel a nechal to být.

Až to uschlo tak jsem postižené místo oddělil maskovací páskou od nepostiženého zbytku a…. šmirgl, šmirgl, šmirgl, plnič, šmirgl…. Po kolikáté už? …vyschnout, žlutý lak. To už jsem tušil, že je ho tam zbyteček, ale vyšlo to. Lak proveden za zavřenými dveřmi po kontrole všeho živého v dílně. I moje asistentka Xuxa musela pryč… Slilo se to a vypadalo to dost dobře.

Teď jak s tím maskováním. Zakoupil jsem tu nejdražší maskovací pásku co v obchodě měli a je pravda, že se jevila o moc lepší než ta úplně obyčejná a největší plochy jsem zamaskoval papírem, který jsem po okrajích přilepil touhle páskou a pak hned začal maskovat kosočtverce….. Už mi to docela šlo 🙂

Pak jsem se s tím nepáral, protože tu maskovací pásku jsem tam chtěl nechat po co nejkratší dobu, takže černá, objet kosočtverce ještě jednou a hned modrá metalíza a na to bezbarvý lak. Bomba. Profík lakýrník by na tom viděl spoustu nedostatků, protože ne všude se mi to na tom nerovném tvaru dokonale slilo, ale na amatéra to vypadalo dobře. Sundal jsem maskování a přes všechno úsilí jsem byl trochu zklamaný, protože i ta nová maskovací páska po sobě místy zanechala stopy lepidla na žlutém povrchu. No už jsem neměl sílu to řešit, takže jsem to neřešil a připravil lakování průhledným lakem….

No a to byla ta odměna… Laik neuvěří, odborník možná ví, ale ten průhledný akrylátový lak se prostě spojil se zbytky toho lepidla a najednou se vytvořil krásný, hladký a lesklý povrch na celém kufru. Kdybych to uměl, tak by to bylo dokonalé, takhle jsou místy plochy, které úplně dokonale lesklé nejsou. Ale nevadí. Nakonec tedy spokojenost 🙂

Co vadí je fakt, že je to až moc dobré! Abych to vysvětlil, chtěl jsem si vylepšit kufr, což se jakž takž povedlo, ovšem také jsem očekával, že moje úsilí – jak je výše vidět, tak moje ZNAČNÉ úsilí – bude kladně hodnoceno náhodnými i nenáhodnými kamarády motorkáři i nemotorkáři… Jenže ono hovno. On ten kufr ze vzdálenosti větší než metr vypadá tak skvěle, že si každý normální člověk místo „ten je ale šikovný, takhle si nalakovat do barev motorky kufr“ pomyslí „ten musí být zazobaný, že si může dovolit originální kufr v barvách BMW…“ Takže veškerá sláva žádná! 🙂 No ale kdykoliv se na to sám podívám a vzpomenu si na to nezměrné úsilí, tak cítím spokojenost a rád se na to při vyjížďce koukám klidně i několikrát denně.

Takže tak. Mám další zkušenost. Takové lakování, no to se taky musí umět, je to profese. Ale když se to umí, tak to musí být krásná práce. Já jsem amatérsky dosáhl tak nějak polovičatého výsledku, dá se na to koukat a těší mne to 🙂