Letošní dovolenou jsem absolvoval společně s Lukášem, který mne oslovil po přečtení článků, které jsem v minulosti o svých výletech na ostrov napsal. Nějak jsme se dohodli, cca týden před odjezdem zakoupili jízdenky a mohli jsme vyrazit.

18. 9. 2015 – 3. 10. 2015

Sraz byl ve čtyři ráno v Berouně, takže jsem vstával ve tři, překvapivě svěží a o půl čtvrté jsem vyrazil z domova na cestu. To už mi přišla sms s omluvou, že nestíhá a přijede později. Amatér 🙂

Odhadl jsem to na Č + 25 minut a v Berouně v klidu posnídal. Oblékl jsem na sebe vše co bylo v plánu pro největší zimu a déšť a říkal jsem si, že mi určitě bude teplo a budu se muset svlékat. Nebylo. Ale nebyla mi ani zima. Později jsme se shodli, že mít o jednu vrstvu méně, bylo by nám zima. Takhle jsme v pohodě díky lyžařské a cyklistické výbavě cestovali v teple.

Hned poté co Lukáš přijel jsme vyrazili. První menší potíže hned na Rozvadově, pumpa byla zavřená. Což byl trochu problém, protože při cestovní rychlosti kolem 5000 ot/min Lukášova motorka docela papá. Nakonec díky jeho správnému rozhodnutí ve správný čas ztrácíme jen cca deset minut a pět kilometrů, které nás stála zajížďka do nejbližší vesnice u dálnice a jedeme dál.

Jako vždy mám po prvním tankování a opětovném rozjezdu na oněch pět tisíc pocit, že tohle přece nemůžu vydržet dalších nejméně deset hodin ani já ani můj stroj. No… A pak někdy odpoledne naposledy doleju benzín, nasednu sice ne úplně jako mladík, ale nasednu, už v připojovacím pruhu tam mám 130 a jakmile dosáhnu cestovní rychlost, začnu odpočívat. Pohoda, slunce peče, asfalt je hladký, motor jen přede (protože po takové době jsem i přes špunty prakticky hluchý 🙂

Letošní teplotní šok, nebo nevím jak jinak nazvat okamžik přejezdu na jižní svahy Alp, byl doslova nevídaný. Při posledním tankováni v Rakousku, už docela vysoko na Brenneru, bylo dvanáct stupňů. Sice hezky, ale jen těch dvanáct. Hodně jsme se chválili, že jsme si oblékli vše co jsme měli připravené… Pak jsme se přehoupli přes sedlo a myslel jsem, že dojedeme další dvoustovku do tankování, ale nešlo to! Horko jak v peci! Na prvním odpočívadle jsme ze sebe sundali vše abychom navlékli jen kůži. Během cca 50 km, resp. půl hodiny jízdy skok z dvanácti na dvacet dva nejméně. To mne vždy dostane a vyléčí moje pochyby jestli jako když u nás je dvanáct se tam budu moci koupat. V bezvadné náladě a slušném tempu jsme pokračovali slunnou Itálií.

Na další benzínku Lukáš přijel s vysokým volnoběhem a slušným rachotem. Prý se něco pokazilo při přepínání na rezervu. Skutečnost byla o dost horší než by kdokoliv očekával. Výfuk jeho motorky byl zcela bez vnitřností. Asi při přepínání kohoutu na rezervu si chcíplý motor nasál palivo a aniž by ho spálil, odešlo do vyfuku kde díky vysoké teplotě explodovalo a vymetlo výfuk jak komín. Blbé bylo, že z výfuku zůstala jen trubka a fakt to mělo hutný, ale moc hodně hutný zvuk. Zde se ukázalo jak Italové, dokud se nic nestane, nedělají problémy. Na té benzince byly dvě Alfy 159 plné policajtů. Chlapi o něčem živě diskutovali opřeni o střechy těch krásných aut. Samozřejmě když Lukáš přijel, tak se neslyšeli, ale místo razantní akce jen koukali všichni na nás a čekali až to chcípne aby pak dál pokračovali v hovoru.

Ovšem u nás byla nálada neveselá. Co už teď. Motorka vrčela a čas běžel. Jedeme do přístavu a pak se uvidí. První co jsme zaznamenali bylo, že výkon to má, nečoudí se z toho, jede to. A fakt všichni hodně daleko věděli, že to jede 🙂 Nakonec se i zdálo, že to zase až tak neřve. Jenže řvalo. A jak. To nám došlo až když jsme v přístavu vyndali špunty z uší. S tímhle nešlo jezdit. Nebo aspoň ne mezi lidmi. Blbý no.

Vyzvedli jsme jízdenky, zajeli natankovat a čekajíce na loď řešili co s tím. Lukáš napsal mail kamarádovi z fóra, ten poradil ať tam něco nacpeme a zajistíme, aby to nevypadlo. To už i mně začal fungovat mozek a došlo mi, že dva základní způsoby tlumení výfuku přece nejsou tak složité. Rezonanční obvod v takhle staré motorce nebude a na bohapusté tlumení postačí cokoliv co při té teplotě neshoří.

V přístavu už zaparkoval i autobus plný krajanů a jeden chlápek, o něco starší než my, chvíli obhlížel ten tuning a pak se hlubokým hlasem a s výrazem neználka Lukáše tázal…. „To tak máš schválně…?“ 😀 Ach škoda, že jsem u toho nebyl. Smíchy bych se zlomil v pase. Ovšem Lukáš v duchu zuřil. Vysvětlil mu vše, ten chlap byl fakt sympaťák a pak poradil, ať tam nacpeme drátěnky a že to bude dobré. Prý má sám takhle opravené nějaké enduro a jezdí s tím už léta. Díky kámo. Sice bych to zkusil i tak, ale s touto informací jsem začal věřit v úspěch. Byl potřebný, s tímhle jezdit nešlo a volat kvůli tomu asistenci se nám nechtělo.

Prošel jsem ještě přístav abych zkusil najít kus skelné vaty, ale přestože jsou Italové docela bordeláři tak jsem nic nenašel. A už byl čas jet na loď. I bez toho přijela o hodinu později. Dnes se moc nevyspíme. O pár chvil později už foukáme karimatky na podestě schodiště a za chvíli spíme. Ještě před tím mi tak nějak došlo, že jakkoliv je Lukáš chytrý chlap, tak technika mu moc blízká není, takže s tím prostě něco udělám já, nebo budeme muset řešit vše přes asistenci a ztrácet čas a peníze a image (neohroženého motorkáře 🙂

Plán byl daný – najít ráno obchod, ideálně něco jak Hornbach či Obi u nás a koupit drátěnky anebo takovou tu brusnou hmotu z ocelových vláken. Hm, něco už jsem na Sardínii viděl a tenhle plán ve světle mých zkušeností vypadal dost nerealizovatelně, protože jsem prostě nevěděl kde takový obchod najít.

Z přístavu jsme tedy místo koupání v zátoce Moresca jeli do Olbie hledat drátěnky. Nic. Projeli jsme průmyslovou zónou a ani náznak. Žádné drátěnky. Pak mi při průjezdu prakticky centrem Olbie blesklo hlavou, že přece jsem nakupoval už předloni tady ve velkém marketu kousek od přístavu kde byly i domácí potřeby. Byli jsme tam hned. Pronikl jsem dovnitř a za pár minut našel….. věřte nevěřte – metr a půl dlouhý regál s drátěnkama! 🙂 Tomu nešlo uvěřit. Výběr z mnoha druhů drátěnek včetně dvou druhů ocelových. Koupil jsem na zkoušku tři páry a s gestem vítěze šel ven.

Ještě jednou jsme to natočili abychom slyšeli případný rozdíl a pak jsem tam narval ty drátěnky…. natočit…bingo! Tlumí to. Sice sotva znatelně a Lukáš tvrdil, že žádný rozdíl neslyší, jenže to bylo tím, že už z toho ohluchl, takže jeho názor nebyl směroplatný. Tlumí to a basta. Lukáš pak asi na třikrát postupně koupil ještě dalších cca třicet drátěnek. Napadlo mne, že můžeme každou chvíli čekat jednotku protiteroristického komanda, ale na to lišácky prohlásil, že pokaždé byl u jiné kasy 🙂 No, všechny jsme je tam nacpali a najednou z toho byl laďák jak vyšitý, ani pan Akrapovič by se asi moc nestyděl. Plný úspěch. Šlo na tom jezdit mezi lidma, zvuk sice silnější, ale přece jen tlumený, co víc si v dané situaci přát.

Pokračovali jsme do kempu. Ti samí lidé, to samé prostředí, pár změn k lepšímu…. Mnozí řeknou, že jsem konzerva a nehledám nové zážitky. Fajn, tak jsem a nehledám, už jsem našel. V průběhu pracovního roku si vzrušujících zážitků a nečekaných změn užiju tolik, že o dovolené chci odpočívat. A zde mi nic nechybí. Obchod, restaurace a bar v místě. Pláž vyhrazena jen pro kemp, krásný bazén s lehátky když jsou vlny, sprcha bez žetonů… O stolek a židle jsem poprosil a Richardo mi je obratem přivezl. A takové množství dokonalých zatáček na dobrém asfaltu co jsem projel za tři hodiny cestou do kempu neprojedu u nás za celý rok. Opravdu, nekecám.

Před touto dovolenou jsem si vytyčil jasný cíl – nerozbít si hubu jako minule (přesněji motorku), lépe poznat kraj Ogliastra, tak abych v okolí 150 kilometrů od Tortolli nepotřeboval mapu ani navigaci a najít pláže, které budou po cestě z výletu a budou to pláže jaké mám rád. Ono totiž ty pláže, které jsou popisované v průvodcích pro turisty nejsou zrovna ty pravé. Kilometr písku a dvě stovky lehátek srovnaných v řadě není moje představa o pláži. Doma jsem tomuto cíli věnoval dva večery, kdy jsem s plným zoomem na google maps projel celé východní pobřeží a hledal tyto atributy: písek na max 300 metrech a plechovky stojící na dohled… Jinými slovy pláž, která není moc velká, nejsou na ní naháněči restaurací a prodavači kravin a vede k ní sjízdná přístupová cesta tak blízko, aby z pláže bylo vidět na motorku. Na to kolik je na Sardínii pláži, tak těchto zase až tak moc není. Při hledání v reálu jsem pak doplnil ještě další atribut – jestli je v místě bar nebo nějaká jiná občerstvovna 🙂

Protože jsme cestou trochu zmokli, fakt jen symbolicky, tak jsem chtěl zafrajeřit a povídám Lukášovi, „pojď, zajedeme umýt motorky…“ Žetony jsem měl ve značném množství díky své loňské dovolené. No, tak jsme dorazili na benzínku kde jsem loni pořídil ten druhý typ žetonů. Věřili by jste, že změnili typ stroje co pouští wapku a ty žetony tam prostě nešly?!! 🙂 Lukáš si podle mne doteď myslí, že jsem debil, spletl jsem se a byl jsem někde jinde. Ale nene, já vím, že ne, bylo to tady. Ok, motorky zůstaly špinavé, hlavní bylo, že už to nebylo jak kulometná palba když jsme jeli městem.

Dál to šlo den po dni jak už jsem zvyklý – ráno bohatýrská snídaně, pak motorka, odpoledne zmrzka, pláž, pivo a jídlo. Byli jsme se podívat na obrovský nuragh o němž jsem dosud nevěděl a tak velký nikdy předtím neviděl. Škoda, že nevíme více o lidech, kteří je stavěli. S Lukášem se mi jezdilo dobře, protože jezdil podobným stylem a rychlostí jako já, takže jsme na sebe nemuseli prakticky nikdy čekat a pocit, že kdyby se někomu něco stalo tak ten druhý pomůže je poměrně uklidňující.

V kempu to bylo jako obvykle, motorky kam se podíváš. Všude prostě. Vždycky jsem si myslel, že zde bývá tak polovina lidí na moto, ale poté co jsem prošel celý kemp a napočítal, že je zde tak stovka motorek bylo jasné, že na motorce je tady naprostá většina hostů kempu. Je to jako nějaký sraz jak poznamenal Lukáš. Čekal jsem kde a kdy se objeví moji přátelé z minulých let, Markus, Mark a Kathrin, ale zdálo se, že zde ještě nejsou. Až najednou, asi třetí večer, na mne někdo trojhlasně z terasy nad námi řve… Michail! Michail!… všichni tři tam viseli na zábradlí lehce pod vlivem, řechtali se a hulákali na mne. Tak jsme pokecali, zjistili co je nového… Markova dodávka sice letos dojela až sem, ale vzápětí jim bouchla pneumatika na vozíku s motorkama. Se zájmem a pobaveně si vyslechli naší story s výfukem a Mark v té souvislosti potvrdil, že jsem tam klidně mohl nacpat skelnou vatu a fungovalo by to taky. Nová zkušenost, až někde potkám podobný problém, budu moci říkat – máte štěstí, že jedu zrovna kolem 🙂

První pláž, kterou jsem podle map našel a navštívili jsme ji předčila moje očekávání po všech stránkách. Krom asi sedmi obytných aut tam nebyl nikdo, na motorky bylo skoro vidět a hlavně, byl tam bar! Včetně hudby a obsluhy jak vystřižený někde z Karibiku. Dal jsem si Caipirinhu, Lukáš pivo a zbytek dne jsme strávili na pláži, která není ani na mapě ani v žádném pruvodci, silnice pár kilometrů za ní definitivně končí a její jméno je italským synonymem právě pro pláž 🙂

Pak Lukáš vyrazil na dvoudenní výlet. Chtěl, stejně jako předloni kluci co zde mnou byli, objet ostrov až na západní pobřeží. Tak také učinil, zjevně si to užil a po návratu jeho nejzásadnějším poznatkem bylo, že hovna kloužou… Já jsem mezitím vyměnil u Marca v pneuservisu Sasso Gomme přední pneumatiku a pokecali jsme o životě. Marco mi mimo jiné řekl, že ho potěšilo když před cca dvěmi týdny se u něj objevil nějaký Čech a řekl mu, že o jeho pneuservisu ví z mého loňského článku na motorkářích. Mne potěšila cena za novou gumu. Další den jsem Lukáše ještě protáhl tím čemu říkám sardinské safari – náhorní plošina nad svahy pohoří Gennargentu, poblíž města Talana. Trochu mne zklamalo, že chyběl osel, protože toho člověk ani u nás tak často nezahlédne – mám na mysli opravdové zvíře – ale jinak všichni byli přítomní a předvedli se v hojných počtech. Kráva, ovce, koza, prase a kůň. Vše prakticky divoká a volně žijící zvířata.

V sobotu jsem doprovodil Lukáše na části cesty do přístavu a vrátil se zpět. V dalších dnech byla bohužel poměrně nepříznivá předpověď počasí, tedy vlastně to vypadalo, že přeháňky budou každý den a od pondělního poledne bude pršet furt. No potěš. V neděli jsem měl v plánu vyjížďku do hor, ale tak abych se do dvou vrátil a mohl v baru sledovat s ostatními závod moto GP. Stihl jsem to tak tak a vyloženě ujel několika přeháňkám.

V pondělí jsem zajel velkou oklikou přes hory na další dvě pláže vyhlídnute přes google maps. Škoda té v zátoce pirátů, krásná malá pláž, motorky max. dvacet metrů daleko, ale na břehu metrová vrstva chaluh. Takže koupání na nic. Ta druhá ale super, tří hvězdičková. To je v mém hodnocení nejvíce a znamená to, že se mi pláž líbí *, motorka je na dohled ** a v místě je občerstvovna *** 🙂

Odpoledne se konalo další pokračování mojí žetonové story, zahájené loni v Cala Gonone. Tedy spíše teď uz myčkové story… Zatímco byl Lukáš před pár dny pryč, rozleželo se mi to v hlavě a zajel jsem umýt motorku na jinou myčku ve městě. Ta fungovala na padesáticentové mince a tak nehrozilo, že budu mít třetí druh žetonů 🙂 Motorku jsem umyl, spokojenost. No a jelikož při hledání pláží jsem si dal trochu offroad, byla zase jako prase. Padesátníky jsem měl v kapse našetřené pro tuto příležitost a po zmrzlině jsem vyrazil najisto k myčce. Přijedu tam a… já vím, že mi to už nikdo nebude věřit… ale ta myčka tam kde stála prostě nebyla!!! Na místě zůstaly odtokové kanály a stojany s ovládáním wapky, ale střecha, stěny a hadice zmizely. Prostě ji někdo rozebral a zřejmě přesunul jinam nebo já nevím. Kdyby uběhl rok, tak se to dá pochopit, ale tohle byly tři dny! 🙂

Nevěřícně jsem na to pár minut koukal a nechápal. Jenže to ještě nebyl konec. Řekl jsem si, že teď když už jsem se rozhodl ji umýt tak to přece nevzdám a rozjel jsem se kousek zpět k myčce co letos nově používá jiný typ žetonu. Rezignovaně jsem byl smířený s tím, že rozšířím své portfólio žetonové měny o další druh. Přijedu tam, hledám nejmenší bankovku abych ji narval do měničky na žetony a najednou ke mně přispěchal kluk od obsluhy benzínky a povídá, že měnička je kaput….

…nenápadně jsem se začal rozhlížet kde je skrytá kamera, ale v tu chvíli kluk sáhl do kapsy a kolik prý těch žetonů chci. Věděl jsem, že dva stačí. Takže nakonec jsem motorku umyl, ale už teď s napětím očekávám, co s bude dít až ji budu chtít umýt příště 🙂

V dalších dnech to bohužel bylo s počasím na pytel. Je sice pravda, že oblíbená předpověď ze serveru yr.no byla prakticky trvale úplně mimo, ale i poté co z předpovídaného trvalého celodenního deště zbyly jen krátké přeháňky, bylo dosti problematické se vodě vyhnout. Často jen díky tomu, že už se ve zdejší změti klikatých silnic docela orientuji se mi podařilo uniknout o chlup. Když se to podaří potřetí během dne tak už to není ani moc zábavné. Zvláště když člověk musí být připraven na to, že v lesních úsecích je asfalt často na nejméně vhodných místech vlhký po dešti. Ve srovnání s předchozími roky, kdy jediná moje starost byla, jestli půjdu ráno na pláž a pak na motorku anebo to udělám opačně, docela rozdíl. Ale tak to prostě někdy je.

Ve středu i ve čtvrtek pršelo už od ranních hodin a vypadalo to dost beznadějně na celý den. Tak jsem si udělal pěší výlet do Arbataxu a celý den průběžně likvidoval přebytečné zásoby alkoholu. Vlastně to byl dost veselý den 🙂 Ve čtvrtek ještě větší nuda, jen počasí bylo ještě horší. Takové vlny jsem tady ještě neviděl. Večer v restauraci, za okny metaly blesky, lilo. Dost překvapivá zkušenost pro mne po pěti letech prakticky bez deště. No, loni to taky nebylo úplně dokonalé, že? Předpověď na den odjezdu byla naštěstí optimistická, ale i tak budu balit vše vlhké. Naštěstí jen vlhké, protože stan, který jsem si pořídil odolal veškeré vodě i větru excelentně.

Poslední den dovolené byla od rána obloha jak vymetená a zatímco sousedi vyráželi na motorkách na výlet, já jsem sušil stan a balil věci. Štvalo mne, že je tak hezky a já musím odjet, na druhou stranu jsem měl cestu sem a vypadá to, že i zpět, v dobrém počasí. Něco za něco. Ale ty skoro tři dny dovolené mrzí. Vždyť proto jsem sem začal jezdit, protože zde prakticky neprší, jak se doposud zdálo 🙂

Ještě jsem se na chvíli plácl na pláž a pak v poklidu stihl loď. Natankováno, svačinu mám, zítra chci být večer doma. Na lodi jsem chytl docela dobré místo na čalouněné lavici a po večeři a poslední Ichnuse pro tento rok usnul.

Zbytečné to dál líčit – ráno rychle vypadnout z trajektu, cestou tři tankování, za jedenáct a půl hodiny jsem byl doma. Paradoxně nejdelší zastávka za celou 1121 km dlouhou cestu byla šest kilometrů od domova kvůli zavřeným závorám na jediném železničním přejezdu na trase 🙂