Druhá moje 24 hodinovka. Přiznám se, docela mne tento typ závodů chytl. Ne pro závodění samotné, pořadí v cíli moc neřeším, ale spíše pro překonávání vlastních hranic a setkání s lidmi.

Bahenní lázně v Bystřičce

Do Bystřičky je to od nás ze vsi docela dálka, proto jsem od počátku plánoval akci jako celovíkendovou a na noc z pátku na sobotu jsem objednal nocleh poblíž místa činu a na cestu zpět řidiče – Darinku 🙂 Nakoupili jsme nějaké jídlo, ve čtvrtek večer nafutrovali Máňu až po střechu a v pátek po rachotě vyrazili na východ.

Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme nějak dorazili. Krátká zastávka v Bystřičce abychom skoukli centrum závodu a vyzvedli číslo a čip a frčíme do Valmezu kde jsme měli zamluvený pokoj. Ráno jsme nakoupili nějaké potraviny pro případ, že by snad občerstvovačka nestačila (nestalo se tak). Taky jsem pořídil lihový fix, protože bylo potřeba opravit jméno na startovním čísle – byl jsem tam jako Josef 🙂 Do Bystřičky jsme dorazili kolem půl desáté a to bylo tak akorát abychom postavili stan a zabydleli se.

Chvíli po rozpravě s pořadateli bylo odstartováno a protože Le Mans část závodu byla krátká, v pohodlí jsme ji ještě s dalším kolegou odkráčeli. Nebylo kam spěchat, přestože předpověď počasí slibovala večer přeháňky a bouřky, v tuto chvíli bylo ke třiceti stupňům a zcela jasno. A dusno. Zvolil jsem proto velmi opatrné tempo. O to více mne překvapilo, že Pavel Kozlík, budoucí vítěz závodu mne předjížděl vždy po cca třech kolech – za normálních okolností by to mělo být po dvou, max. dvou a půl kolech. Buď mu to nejede, nebo se kochá, myslel jsem si. Nakonec vyšlo najevo, že se cíleně v tom horku šetřil aby se neuvařil jak se to povedlo druhému favoritovi, Andrzejovi z Polska.

Opravdu bylo teplo a vysoká vlhkost vzduchu zapříčiňovala, že pot, který tělo vylučovalo aby se jeho odpařením ochladilo se jaksi neodpařoval. Takže se produkovalo ještě víc potu, tím docházelo k ještě hlubší dehydrataci a po čtyřech hodinách to, alespoň u mne, vedlo k tomu, že jsem byl přepitý jak jsem se snažil doplňovat tekutiny, ale ve skutečnosti dehydrovaný, protože žaludek to množství tekutin nestíhal vstřebávat. Bylo mi dost blbě, první pauza tedy byla mnohem delší než jsem si původně představoval, ale asi to tak bylo dobře, jinak bych mohl taky skončit jako někteří jiní borci, kteří už tento test odolnosti vůči teplu do konce závodu nerozchodili.

Když jsem odpočíval, oznámil Andrzej své odstoupení ze závodu. Prý mu to teplo společně s tratí nesedlo. Vypadalo to, že ho to dost mrzí a mrzelo to i mne, protože bylo o jednoho z adeptů na vítězství méně a pro nás obyčejné turisty o to méně napětí a zábavy při sledování soubojů vedoucích jezdců. Na druhou stranu, s postupujícím odpolednem teplota přece jen pomaličku klesala a nebýt hrozeb meteorologů, bylo by vše skvělé. Takhle jsem v hlavě plánoval krizové scénáře, protože ač mi voda zase až tak nevadí, být v prudké bouři s větrem a blesky v neznámém lese není zrovna moje hobby. Štěstí přeje připraveným, takže mi to vyšlo přesně. Zrovna v okruhu po jehož dokončení jsem měl v úmyslu provést protipovodňová opatření – „mokré“ oblečení, boty + blatníky – začalo rychle ubývat světla a když jsem po makadamu v posledním sjezdu uháněl dolů, spadly první kapky. Začínalo to zvolna, takže „striptýz“ proběhl ještě v pohodě v suchu vedle auta a byl jsem převlečený připraven vyrazit, v tu chvíli však nahoře otevřeli stavidla. Zapadli jsme do auta, protože silný vítr nám náš party stan odnesl už odpoledne. Stejně bychom ho vzhledem k očekávanému sbalili. Ostatním některé stany o pár chvil později sbalil vítr.

Bouřka byla docela hustá. Byla by hloupost do toho nečasu vyrážet na okruh. Naštěstí, vítr nebyl až tak silný a provazy vody jsou sice nepříjemné, ale když už je člověk jednou durch, je mu to tak nějak jedno. Jediné nebezpečí tedy vznikalo od blesků. A že jich bylo. Byl jsem rád, že nejsem nahoře na louce a je fajn, že to všichni kteří to museli přestát venku přežili bez úhony a ve zdraví. Asi to nebyla sranda.

Po nějaké době pršet pomalu přestávalo a protože se mi, sedíce v autě, začínalo silně „nechtít“, raději jsem dopil kafe a vyrazil. Darinka už spala. Říkal jsem si, je noc, pršet snad přestane, v klidu dám pár okruhů, pokecám s ostatníma na občerstvovačce, dám si pivo, bude pohoda, akorát trochu bláto. Trochu. No, trochu ho bylo v místech kde se z lesa vyjíždělo na asfalt, jinak ho bylo dost, spíše dost moc. Okruh se změnil k nepoznání. Když jsem ho v poledne projížděl poprvé, připadal mi docela snadný, tak jak v propozicích organizátoři naznačili mapkou a profilem. Ne, že bych byl nějak unešen, okruh v Liberci se mi líbil mnohem víc, tady jsem nenašel moc míst kde by šlo odpočívat, ale byl prostě snažší. V tom žhavém odpoledni kdy do nás nahoře na louce sluníčko pralo co to dá mi to už tak snadné nepřipadalo a teď, kdy se větší část okruhu postupně proměňovala ve vrstvu bahna s proměnnou hloubkou a viskozitou bylo možné bez uzardění říci, že okruh svou obtížností ten Liberecký překonal.

Nějak to šlo. Pomalu, ale šlo. Ovšem s tím jak se množství bahna zvyšovalo – přišel další dlouhotrvající déšť – se sjízdnost okruhu snižovala. Tedy, jak pro koho. Pro amatéra jako já, který se to snažil objet na sjetých Larsen TT v šířce 2,35 dosti podstatně. To byla moje zásadní chyba, prostě jsem nepočítal s tím, že by toho bahna mohlo být tolik. Voda samotná terénu možná ani nevadila tolik jako pravidelná masáž od zubatých pneumatik. A já na těch svých balonech jsem se cítil jak s běžkama na ledě. Blbě. Kolo si jelo kam chtělo a výjezdy začaly být místy nemyslitelné, přestože rovnováhu docela umím. Ale ty gumy. To byla tragédie. Ponaučení: Přestože jsem odpůrce brutálních dezénů, jeden pár úzkých bahenních pneumatik asi pořídím. Můžou ležet v autě a čekat na svoji příležitost. V tomhle marastu by se oplatilo přezout už jen kvůli bezpečnosti, časová ztráta by byla lehce dohnána. Takže jsem do kopečka často musel tlačit, protože zadní kolo se prostě otáčelo na místě. Pokud jsem tedy zrovna „nelyžoval“ v nějakém sjezdu kde mne předjížděla i většina dam.

Co se mi ale líbilo mnohem víc, byla funkce mého nového stroje – Mrázka s Rohloffem. V tom psím počasí a občas i víc jak deseti centimetrech bahna byl Rohloff nepřekonatelný. Došlo mi to až tehdy, když jsem si všiml, že mnoho jezdců myje kola nebo alespoň komponenty řazení po každém kole a už u stodoly jim to stejně zase neřadilo. Rady typu: „Snaž se co nejdéle jet na jeden převod…“ jsem zaslechl v depu už v noci. Já jsem řadil v podstatě pořád bez obtíží a v celém rozsahu převodovky. Ne, že by mi to v tom blátě bylo moc platné, to ne, ale alespoň můj technický cit netrpěl zvuky sukujícího se řetězu.

Pršelo furt. Těm co byli venku už to bylo šumák a obdiv zasluhují dámy v občerstvovačce, které tam celou noc trpělivě stály, nabízely kompletní sortiment jídla a pití a ještě se snažily prohodit pár slov i když už někteří z nás ani moc nekomunikovali. Já byl docela v pohodě, po každém kole jsem poctivě odpočíval a cpal se tím na co jsem měl zrovna chuť. Svatební koláčky byly dokonalé a ač se trochu stydím, jednou jsem jich spořádal najednou snad deset. Tímto se omlouvám těm na které nezbyly. Ale možná na ně zbyl guláš. Dvakrát jsem se na něj těšil a večer i ráno jsem to nestihl, prý jen o pár minut.

V jednom z dalších nočních okruhů jsem blbě upadl na loket levé ruky, právě díky bahnu a absenci dezénu na zadním kole. Už jsem měl docela dost a bahno všude a tak jsem rozhodl zbytek noci strávit odpočinkem. Úprava pravidel spočívající v neexistenci limitu na jedno kolo mi v tomto případě dost pomohla. Nevím už přesně v kolik, asi tak okolo čtvrté jsem dokončil okruh, vyplenil občerstvovačku a zalezl do Máni. Čas do slunečného rána jsem strávil ležící, spící. V šest už sice bylo světlo, ale ještě se mi nechtělo a vyrazil jsem zpět na okruh až o půl sedmé. Odpočinek mi velmi prospěl, opět se ukázalo, že je lepší dát na pocity a naslouchání vlastnímu tělu víc než na tepák a podobné vymoženosti.

Užíval jsem si pěkného počasí a nebýt postupného vysychání trati, které zahušťovalo původně řídké bahno, bylo by vše OK. Čím dál lepivější bahno však postupně obalilo i můj řetěz a musel jsem taky k hadici. Tam jsem pochopil, jak museli ostatní celou noc bojovat s řazením. Ve stavu v jakém kola přijížděla z okruhu to prostě řadit nemohlo. Možná by se v podobných případech hodila wapka přímo u trati. Umyl jsem řetěz, trochu postříkal brzdy a jel dál. V dalším kole jsem na řetěz nějak zapomněl a protože se mi vracet nechtělo, umyl jsem ho ionťákem z flašky přímo za jízdy. Šlo to dobře, po tom co ten řetěz v posledních hodinách zažil mu to asi bylo jedno.

Zbytek závodu už proběhl v naprosté pohodě, za světla to pochopitelně bylo snažší i v tom bahně, to navíc rychle vysychalo a k poledni už se dalo jezdit skoro jako včera. Poslední okruhy jsem projížděl hezky zvolna a v pohodě a užíval si to. Stejně jako v Liberci, tak i zde v Bystřičce, jsem nezávisle na tom jaká je trať, počasí atd. zažil v průběhu těch 24 hodin dva stavy: jeden kdy se mi nic nechce a závod mne ani moc nebaví a přemýšlím „proč“ a druhý, kdy jsem úplně v pohodě, baví mě jízda a lituji, že už to končí. Ten první přichází někdy mezi půlnocí a ránem, ten druhý kolem desáté dopoledne 🙂

Mnozí říkají, že čtyřiadvacítku musí mít člověk v hlavě. Něco na tom bude. 

V Hlásné Třebani 23.7.2008.

Fotky…