Třetí závod seriálu celkem čtyř 24 hodinovek v letošním roce. Původně jsem se zůčastnit neměl, ale člověk míní a děti mění…. Takže v poslední možný den pro přihlášení po netu jsem tak učinil, a to přesto, že po závodě v Bystřičce mne přepadla těžká a vleklá choroba zvaná kašlíček a rýmečka. Na kole jsem seděl jen jednou ještě před tím než nemoc nastoupila a i to nestálo za řeč. O co míň jsem jezdil, o to víc jsem „žral“. Jinak snad to co se dělo první čtyři dny po Bystřičce nelze nazvat. Takže jsem tušil, že v Berouně to nebude nijak růžové, ovšem to co se dělo při závodě předčilo mé očekávání 🙂

Zdejcinu u Berouna máme doslova za bukem a tak bylo tentokrát vše kolem přepravy do místa závodu podstatně jednodušší. Z pátku na sobotu jsme spali doma a ráno vyrazili v pohodlí po vydatné snídani na Zdejcinu. Lidí bylo přibližně stejně jako v Bystřičce a prostředí závodu tak nepostrádalo takřka rodinnou atmosféru. Na fotbalovém hřišti kde byl kemp pro závodníky jsme zaparkovali vedle Jirky, který se na závod vypravil také. Byl jsem docela zvědav jak si povede, protože ještě na jaře říkal něco ve smyslu, že je to magořina, jezdit furt dokola a že by ho to nebavilo.

Bylo horko, takže proběhly nějaké piva a za chvíli byl čas jít na start. Na rozdíl od předchozích dvou letošních závodů nás nikdo nikam nehonil a všechno probíhalo v dokonalém poklidu. Nebýt velké časomíry ukazující hodiny, člověk by si ani nevšiml, že do startu zbývají necelé tři minuty. Přesun na startovní čáru kde již čekalo několik desítek podobných bláznů zbývající čas vyplnil a už jsme museli běžet. Tentokrát chůze moc nepřicházela v úvahu, protože Le Mans část závodu vedla kolem celého hřiště – kempu a mohli by nás taky vypískat 🙂

Šup na kola a jelo se. První kolo opatrně, sice jsem již trať projížděl zhruba před měsícem s Michalem Daleckým, ale moc jsem si ji nepamatoval. Dobře že tak, protože ty první dvě zatáčky se jely rychle a vynášely dost. Bylo docela teplo a někam se honit by nebylo rozumným nápadem. Takže hezky piánko, jet si svoje tempo. Pravda, moje tempo, takové jaké jsem schopen na podobném okruhu trvale udržet je rozhodně pod 15 km/h a tempo borců – adeptů na vítězství hrubě přes 20 km/h. Kupodivu, první Zdenda Kříž mne dojel až ke konci třetího okruhu a další dva muži v pořadí, Andrzej Kuchmistrz a Pavel Kozlík až v okruhu čtvrtém. Od začátku byl mezi nimi nečekaně velký odstup. Jak řekl po ukončení závodu jeho vítěz, rozhodlo se již v prvních hodinách.

Vytrvale jsme kroužili a z pohody nás nevyvedla ani menší sprška, která však byla opravdu jen symbolická a přestože se i dále mračilo nehezky, byl to poslední déšť který nás v průběhu závodu potkal. Večer už bylo zase jasno. Na to, že okruh nebyl příliš dlouhý se pole závodníků pěkně roztáhlo a na poměrně propustné trati tak nebyl problém s předjížděním mezi závodníky a turisty (já + pár dalších). Bohužel, závěr každého okruhu způsoboval, že jsem byl vyklepanej jak startka. Michal Dalecký – hlavní pořadatel závodu – totiž, zřejmě na základě připomínek ve smyslu, že trať je příliš lehká, tuto poněkud pozměnil. Většina trati v původní verzi vedla po lesních a polních cestách, část pak po singlu, ovšem hezky sjízdném a pro XC vhodným. Sjezd z nejvyššího místa tratě do depa pak vedl po šotolinové cestě, kde se sice dalo „letět“ a v případě pádu by to asi nebylo nejpříjemnější, ale každý sám je pilotem svého stroje. Michal tento relativně odpočinkový sjezd zaměnil za stezku vedoucí snad téměř po spádnici prostředkem lesa. Kořeny, kameny a jiné nežádoucí jevy, furt na brzdách, vidla nadoraz, smrt v očích, dole bahenní vložka 🙂 Možná se to takhle jevilo jen mně, jsem na sebe opatrný a fakt raději jedu krokem než bych si rozbil hubu a pokazil zbytek léta. Ale zdálo se mi to jako zbytečné zpestření, protože ti co jezdili pomalu chtíc nechtíc překáželi klukům, kteří třeba seděli na fullu nebo to prostě umí líp a chtěli jet. Navíc si myslím, že v tak náročném závodě by si jezdci mohli jako odměnu za vyšlapaný dokopec dopřát i trochu odpočinku ve sjezdu a ne třást se jako osika a nastoupané metry proměnit během pár vteřin na teplo ráfků/kotoučů. Co už, pro všechny to bylo stejně těžké a i tohle k MTB patří.

Někdy odpoledne se u mne dostavily křeče v nohou. V pohodě, říkám si, pro mne běžná věc. Docela na to trpím, ale už taky vím jak na to a většinou se daří. Takže jdeme na občerstvovačku vyžrat banány. Snědl jsem po kouskách tak tři menší, vydatně zapil Magnézkou a ještě volnějším tempem než doposud vyrazil dále. Nevím proč, možná následkem nemoci v minulém týdnu a s tím spojenou absencí jízdy na kole se však můj stav dále zhoršoval a dokonce jsem musel několikrát zastavit abych svaly protáhl. Ani jsem nevěděl, že jich je v noze tolik 🙂 Zvláště křeč v tzv. krejčovském svalu byla bolestivá hodně. Trápil jsem se s tím až do asi desíti večer, tempo pochopitelně nula nula prd. Mezitím na občerstvovačce došly banány a už to vypadalo dost tragicky, takže jsem rozhodl „léčit“ se klasickou metodou – proběhl guláš a pivo 🙂 A ejhle, po dvou kolech křeče konečně ustaly a mohl jsem opět dávat do šlapání plnou sílu. Moc jí nebylo, ale chvilku se mi jelo fajn.

Jak noc pokračovala, sil ubývalo a tak nějak jsem věděl, že lepší už to nebude. Do kopců jsem to motal na lehké převody a z kopce se vozil. Nevadilo mi to nějak moc. I když jsem se na tento závod dost těšil a ten sjezd mi část nadšení vzal a slabý výkon to dodělal, přesto to byla pohoda a užíval jsem si to – ráno na chvilku klimbnul v autě, pak pivko, klobáska a ještě jednou to samé v opačném pořadí když přišla Darinka, která noc strávila u kamarádky ve vsi. A najednou byl konec. Stihl bych možná ještě kolo, ale už mne to moc nebavilo, vůbec mi to nejelo a jak jsem tak viděl průběžné pořadí, nic by to nezměnilo. I tak byl zázrak, že jsem s tímto výkonem nebyl poslední mezi posledníma.

A Jirka zvaný Medůza? Tak to bylo trochu jiné kafe. Ještě večer si stěžoval, že ho to moc nebaví a že čeká kdy mu dojde a kdesi cosi. (To už mi ujížděl tak o tři – čtyři kola) A pak najednou asi ve tři ráno mne na konci okruhu už v kempu dojel a nadšeně hulákal něco ve smyslu, že předjel i Andrzeje, v té době druhého v pořadí. Ten samozřejmě měl na Jirku najeto několik kol, ale nadšení bylo velké a Jirkovi, jak sám s oblibou říká, „bouchly saze“. Tento jev znám. Kdysi, když jsem ho ještě neznal tak dobře, tak jsem si myslel, že když mi ujíždí na začátku vyjížďky v kopcích, tak že stačí počkat tak osmdesát – sto kiláků, a pak mu v kopci lehce ujedu. Ha Ha. Prd. Opak je pravdou a právě po zhruba osmdesáti kilácích mu to teprve začína jet a turisté jako já si můžou klidně dát sváču, protože nic jiného než Medůzovo záda už stejně neuvidí. Takže zhruba od tří začal Jirka po okruhu lítat a přestože bylo dobře vidět jak hodně ho to stojí sil, vydržel toto pro sebe vražedné tempo až do konce. Jak jsem to viděl já, bylo to o vůli, ne o fyzičce, o to je jeho výkon cennější. Ve finále to dalo na deváté místo což je s uvážením borců, kteří se také postavili na start nečekaný úspěch. Gratulace.

V poledne bylo počasí opět žhavé a tak bylo příjemné, že Michal Dalecký s vyhlášením nejlepších závodníků moc neotálel a vše potřebné pro řádné ukončení závodu proběhlo svižně a bez zbytečných průtahů. Jsem také rád, že Michal při své řeči zmínil i to, že při závodech, které už léta pořádá doposud nezažil tak přátelskou atmosféru a pohodu jako při tomto, pro něj premiérovém závodě na 24 hodin. Navíc slíbil, že některé věci, které mu byly ze strany závodníků vytknuty do příštího ročníku udělá jinak a že i mnoho dalších věcí udělá lépe, tak aby to bylo ke spokojenosti všech. Je fakt, že během těch pár chvil co jsem večer konzumoval gulášek a pivo mne hudební produkce v prostoru depa přesvědčila o správnosti mého přesvědčení pokračovat v závodě, raději se moc nezdržovat a vyrazit na trať. Ale jinak, pominu-li zařazení hardcore sjezdíku a obcas trochu nebezpečný průjezd depem v okolí občerstvovačky jsem nic zásadního co by šlo vytknout neviděl, spíše naopak. Líbilo se mi, že pořadatelé to všechno dělali tak nějak nenásilně a v pohodě, chvílemi jakoby tam ani nebyli, přesto všechno fungovalo a nebyly významnější zádrhele. A to je dobře, prostředí v okolí Zdejciny a zázemí místního fotbalového klubu je k pořádání takového závodu ideálně vhodné a bude skvělé, jestli se sem budeme moci vrátit.

Pro mne tak letos poslední závod skončil. V době konání čtyřiadvacítky v Jistebnici se budu ničit s kamarády v Alpách. Ale už teď se těším na příští rok. Třebaže vždycky startuji majíce na paměti, že nejdůležitější je „dojet do cíle vcelku“ a je mi celkem fuk kolikátý od konce dojedu, přesto se mi tohle „SM“ moc líbí.

V Hlásné Třebani 31.7.2008.

Fotky ze závodu…