Jak je patrné z nadpisu, v roce 2011 bude seriál čtyřiadvacítek tzv. československý. První závod se koná v Jihlavě, druhý proběhne v již tradičním prostředí v Bystřičce a poslední v Žilině.
Mezi ně se ještě vklínil závod v Liberci jako čtyřiadvacítka s jednoznačně nejdelší tradicí a současně s pravděpodobně nejvyšším počtem účastníků a Berounská čtyřiadvacítka, závod podobně komorní jako je ten v Bystřičce. Vimperk letos nebude. Škoda.
Stejně jako loni, tak i letos budou moje nejapné poznámky k průběhu závodů sepsány chronologicky v tomto jediném článku.
Jihlavská čtyřiadvacítka
21. – 22.5.2011
…Kdo nezažije neuvěří, kdo zažije nezapomene…
První závod československého seriálu v roce 2011, první závod na 24 hodin zorganizovaný v Jihlavě a vůbec první čtyřiadvacítka pořádaná prakticky celá ve městě. Kdyby nestačily tyto první tři prvenství, může se s velkými nadějemi Jihlavská čtyřiadvacítka ucházet o první místo co se týče kvality závodu – organizace, prostředí a poskytovaných služeb. Proč? Protože tento závod se jednoznačně povedl, jak prosté 🙂 Snadné to určitě nebylo, ale pořadatelé zvládli vše důležité výborně. A to nedůležité se v pohodě do dalšího ročníku doladí. Díky za jejich práci.
Já jsem do Jihlavy odcestoval jako obvykle v pátek sám s tím, že Darinka mne přijede v neděli „zachránit“ 🙂 Nebylo to nutné, o tom však později. Drobný zádrhel nastal při nalezení místa závodu. Jihlava není vesnice, kde pokud se pořádá závod, stačí projet tam a zpět a místo závodu je nalezeno. Trochu jsem pobloudil, ale nakonec se zadařilo. Péčí Milana mi bylo zajištěno krásné místo přímo u trati, děkuji. Hlavně byl přímo vedle mne hlavní stan druhého Milana,který sebou měl svůj obvyklý doprovodný team, který se vždy tak ochotně postaral i o mne a nejinak tomu bylo i tentokrát. Také děkuji.
Večer jsme se zaregistrovali pozdravili se se známými a pokecali o tom co se změnilo za toho přibližně třičtvrtě roku co jsme se neviděli. Nic, furt ti samí magoři 🙂 Bylo příjemné vidět známé tváře. Dali jsme pár piv a šli spát. Předpověď počasí sice nebyla úplně optimistická, ale na tak strašné věci jako se děly loni v Liberci, Berouně či Vimperku to nevypadalo.
Ráno probuzení do sluníčka, super 🙂 Ulovil jsem v sámošce svoji obvyklou snídani sestávající s puntíkovaného salámu, mazacího sýra a rohlíků a prakticky celé dopoledne jsem věnoval přípravě na závod. Ten měl začít o něco dříve a poněkud netradičně. Byl vynechán úvodní běh, ale jinak by asi nemohl proběhnout start na náměstí, který byl pro zviditelnění akce ve městě určitě velkým přínosem. Aspoň byl čas si na sluncem rozpálených dlažebních kostkách trochu pokecat než se odbydou formality.
Přesně v poledne bylo odstartováno, ostrý start však proběhl až po průjezdu městem v místě konání závodu, kde probíhalo měření časů, střídání závodníků a vše ostatní kolem závodu. Hned v první části tratě fakt ostrá stojka kolem ZOO. Vyjel jsem ji, ale jen proto abych si dokázal, že ji vyjedu, v dalších kolech ji určitě budu šlapat. Pak další relativně výživné kopce střídané jezdivými sjezdy, které přestože vedly přímo městským parkem byly bezpečné a zajímavé. Zhruba do poloviny byla trať spíše těžší a od vrcholu kopce s elektrocentrálou už to byla paráda ne sice bez kopců, o to však zábavnější a rychlejší. V každém kole nechyběl průjezd městem se schody nahoru i dolů, ty směrem dolů byly přímo na zahrádce restaurace což mi zase až tak bezpečné nepřipadalo, protože se projíždělo cca metr od nejbližších stolů a kdyby ten sjezd někdo nezvládl, mohl by skončit ve zmrzlinovém poháru některého s hostů. Poprvé jsem je sešel, ale zdržení bylo značné a tak všechna další kole jsem je sjížděl a modlil se abych se dole ocitl kolama dolů a hlavou vzhůru. Povedlo se. Závěrečný sjezd k depu byl také zajímavý, protože odvodňovací kanálky provedené v lesní cestě z žulových kamenů měly místy pěkně ostré hrany a mnohem více než jinde tak platilo pravidlo, že z devadesáti procent je příčinou defektu chyba jezdce.
Pořadatelům se povedlo vybrat moc hezkou trať. Přestože mám raději kopce i skopce delší a pozvolné, tak i tady kde to bylo furt nahoru a dolů, neustále zatáčky doprava i doleva tak často, že jsem v první třech kolech vůbec netušil kde jsem, co bude následovat a kde je nahoře a kde dole, přesto se mi trať líbila jako asi většině zůčastněných a nakonec jsem musel uznat, že ani nebyla tak těžká jak se v prvních kolech zdálo. Dlužno také říci, že trať byla ukázkově označená a pořadateli udržovaná. Jinak by to asi ani v prostředí města nešlo. V noci se sice našlo pár inteligentů z řad místních puberťáků, kteří se bavili tím, že značení pozměnili, ale to už naštěstí všichni dobře věděli kudy mají jet, takže nebyl problém.
K večeru mi klasicky nebylo dobře od žaludku, tak jsem musel chvíli odpočívat. Pomohla mi jako obvykle Coca Cola ze zásob Milana. Děkuji. Po třech kolech se sice situace opakovala, ale pak už to bylo jen lepší a lepší a v noci mě to v Jihlavě docela dost bavilo. Noc utekla jako voda a slunce na jasné obloze probudilo fyziologické pochody v tělech závodníků a hned se jelo ostřeji. A veseleji. Zbývalo posledních pár kol a vůbec mi nevadilo, že kolega přede mnou mne v posledním kole vzal o dvě vteřiny. Asi kdybych věděl, že je někde blízko za mnou, tak bych si ho pohlídal, ale vzhledem k informacím, které poskytovala časomíra účastníkům závodu – prakticky nepoužitelné – jsem to vědět nemohl a i tak je mi to jedno.
Ta časomíra byla ovšem tragická. Nebo alespoň ve srovnání s tím na co jsem na závodech tohoto typu zvyklý. Ne, že by nefungovala, časy byly měřeny v každém kole a věřím, že správně, ale informace o průběhu závodu směrem k pořadatelům, závodníkům a jejich doprovodu byly omezeny na jeden počítač v občerstvovačce, navíc ty informace často nebyly aktuální. Moc chyběla světelná tabule, na které neustále běží buď časy právě projíždějících závodníků anebo průběžné pořadí jednotlivých kategorií. U takové tabule stačí v noci pár minut postát a člověk přesně ví co a jak. A klidně může stát dvacet metrů daleko v občerstvovačce.
Takže takhle nějak to bylo v Jihlavě. Počasí vyšlo suprově a všichni dorazili do cíle vcelku, nebo alespoň nevím o žádném vážnějším zranění. (I když o jednom takovém co to je schopen položit dvakrát v jednom kole vím… 🙂 ) Nezbývá než se těšit na další závod – buď na ten Liberecký, anebo na další závod Československého seriálu v Bystřičce.
V Hlásné Třebani 15.6.2011.
Těžká pohoda v Liberci
11. – 12.6.2011
Klasika nezklame a někdy překvapí
V Liberci se jel už sedmnáctý ročník závodu na čtyřiadvacet hodin s podtitulem „Těžká pohoda“. Ten název je sám o sobě dokonalý, vystihuje totiž ve dvou slovech prakticky vše co tento závod, a nejenom ten Liberecký, obnáší. Čtyřiadvacítka v Liberci letos není součástí československého seriálu MTB čtyřiadvacítek. Nevím proč, ale pořadatelé se nechali slyšet, že letos přijelo o pár desítek závodníků méně než loni a přestože by to možná šlo přičíst poněkud horšímu počasí v minulém ročníku, já osobně to dávám na vrub právě faktu, že Těžká pohoda letos do seriálu závodů na čtyřiadvacet hodin započítávána nebude. Ale kdo ví. A je to vlastně jedno, závod je to pěkný a to je důležité. A jak to celé probíhalo z pohledu zůčastněného, lehce zaujatého a lehce podprůměrného jezdce?
Z Třebky jsem vyrážel až po práci a sbalení všech potřebných propriet kolem šesté hodiny a v Praze ještě nabíral kamaráda. Do Liberce jsme tak dorazili kolem půl deváté, hbitě našli místo kde vytvoříme své depo pro závod a šli se zaregistrovat. Pak na pivo. Převapení večera – objevil se Milan, který původně vůbec přijet neměl. Takže byl důvod k oslavě. Proto byla oslava provedena. ….No řachli jsme si ji pěknou, prý došlo i na tanečky na stole, ale to už jsem asi spal, naštěstí.
V každém případě, ráno bylo zajímavé a když jsem se kolem osmé pomalu začal exhumovat, byl všude kolem podezřelý klid. Paráda, říkal jsem si, všichni chrápou, slunce svítí, bude klid na přípravu na závod a hlavně není potřebné pospíchat s vyzvednutím kol z úschovny, kterou pořadatelé letos zřídili a úspěšně tak zabránili ztrátám v průběhu noci. Kola jsme si tam uložili večer a měla se vyzvedávat dnes mezi osmou a půl devátou. Z dálky jsem slyšel spíkra jak něco říká do mikrofonu, ale co to bylo bylo v tu chvíli ještě pod mojí rozlišovací schopností, takže jsem v klidu umístil zubní pastu cca doprostřed ochlupení (kartáčku) a zvolna vyrazil k umývárně.
Cca v polovině cesty k umývárně jsem už docela dobře slyšel co bylo hlásáno z repráků a důrazná výzva k vyzvednutí posledních dvou bicyklů z úschovny mě po dalších deseti vteřinách přece jen trochu probudila…. No jo no, byla to naše kola. Omluvou nám budiž včerejší večer. A ještě jedno ponaučení z něj mám:
Není žádná frajeřina přijet na závody v sobotu a vyhrát,
frajeřina je dorazit už v pátek, pořádně to oslavit a v sobotu
se postavit na start s cílem dokončit nebo zemřít 🙂
V poledne bylo odstartováno. Klasicky se běželo k bicyklům a ten běh v Liberci nebývá zadarmo. Nebyl ani tentokrát, ale i když běhání nesnáším, tak to k tomuto závodu patří a je dobře, že se ta tradice drží. Pochopitelně nebylo kam spěchat, takže klídek, pohoda, těžká… První kolo seznamovací, byl jsem zvědavý jak pořadatelé vyřešili problematický úsek trati z minulého ročníku, kde se po večerní průtrži mračen vytvořily bahenní lázně za jaké by se nemuseli stydět ani v Karviné-Darkově. Dobře to udělali. Sice jsem to úvodní stoupání pokorně tlačil, ale mezi sólisty to nebylo nic neobvyklého. Zbytek okruhu zůstal beze změn a to je určitě dobře, protože okruh v Liberci se rozhodně povedl a není už moc co vymýšlet. Prostě půlka s přestávkama nahoru, druhá půlka dolů. Sjezdy pěkné, rychlé a jezdivé, člověk si odpočine, výjezdy náročné, ale ne smrtící. Takhle nějak má vypadat prototyp okruhu závodu na čtyřiadvacet hodin.
V poklidném odpoledni jsem si kroužil po okruhu a čas pomalu ubíhal. Večer klasika – bolavé bříško – spravila to malá lahev chlazené Coly. V areálu závodu probíhala mezitím soutěž pivobiker. Chvíli jsem postál a odpočíval a po asi deseti minutách kdy jsem shlédl poslední dvě kola této soutěže jsem byl rád, že můžu jezdit po okruhu a nemusím soutěžit s borci, kteří se postavili na start pivobikera. Ve zkratce – pivo na ex, sprint ke kolu otočenému kolama nahoru, otočit, naskočit a na nejlehčí převod sprint zpět na startovní lajnu. Kolikrát musel tento postup absolvovat vítěz netuším, raději.
V noci už to bylo v pohodě akorát mě trochu překvapilo jak všichni furt makali. Nikdo nejevil náznaky že se na to jako v noci vy… a podobně. Tak jsem musel jet taky. Jinak to celkem šlo, na to že jsem spal tak šest hodin a v týdnu ještě méně to šlo až moc dobře. Noc uběhla rychle a ráno už to byla brnkačka. Hlavně prakticky nepršelo, jen večer spadlo pár kapek, ale nestačilo to ani na to aby to začalo stříkat od kol. Dopoledne jsem si spočítal kolik ještě zvládnu okruhů do konce závodu a načasoval jsem to tak, abych cílivou časomíru aktivoval mezi 11:15 a 12:30 což je nové pravidlo tohoto závodu. Chápu, že toto pravidlo zajistí, že ke konci závodu každý nemrtvý jezdec to jedno kolo ještě dá, ale spíše se mi zdálo, že to způsobilo malé nahromadění závodníků, kteří čekali těsně před cílem až uhodí ona hodina a oni projedou cílem. Je to jedno, snahu pořadatelů chápu.
Ostatně je třeba je i pochválit – poté co jsem loni ve dvě ráno lehce zuřil nad studeným gulášem – no to je hnus velebnosti, takový studený guláš – tak letos se s jídlem společnost zajišťující občerstvení fakt vytáhla. Trvale snad až šest jídel, nechyběly těstoviny, vše chutné, slušné porce a hlavně to bylo všechno teplé, servírované kuchařem. Myslím, že lepší servis v oblasti teplých jídel jsem ještě na čtyřiadvacítce nezažil.
No a bylo i pár dalších věcí, které jsem sice neocenil osobně, ale mnozí si je pochvalovali. Především pračka. Ona to sice byla asi tak trochu reklamní akce (taky kdo by to zaplatil), ale pro toho kdo nemá dostatek oblečení se určitě hodí. Co dál dodat? Mobilní sprchy, TOI TOIky, pivo dobré, fernet taky…. Letos udělali pořadatelé v Liberci pro pohodlí závodníků opravdu hodně a já příště jedu zas.
V Hlásné Třebani 23.6.2011.
Valašská čtyřiadvacítka
25. – 26.6.2011
Nevadí že prší, hlavně že je zima
Od závodu v Liberci neuplynuly ani dva týdny a seriál závodů horských kol na 24 hodin pokračoval v Bystřičce na Valašsku. Stejně jako loni jsme se ubytovali v restauraci Na Nové společně s Petrem a Petrou. V sobotu jsme ještě stihli milou návštěvu na chalupě u Milana a po krátké noci se start závodu přiblížil na dohled.
Počasí bylo dopoledne ještě vcelku příznivé, ale všichni dobře znali předpověď počasí a déšť na sebe nenechal dlouho čekat. Rozprava před závodem tak proběhla pod střechami u restaurace a nikoho nerozladilo ani vyjádření pořadatelů, že počasí bude stálé a významější změny nelze očekávat. Co už. Hlavně se nezrakvit, nebo aspoň ne hned na začátku. Trať zůstala ve srovnání s loňským ročníkem beze změn a tak jsem byl zvědavý co udělal hodinový déšť s tak oblíbeným sjezdem v závěru okruhu. No, trochu to klouzalo, ale s rozumem se to jet nechalo celkem v pohodě. Navíc hned po startu déšť ustal a tak jsme byli sice mokří a špinaví, ale trať postupně osychala a jezdilo se čím dál lépe.
Kolem páté začalo opět pršet a zhruba hodinový inenzivní déšť udělal s rozměklou tratí své. Bahno bylo místy pekelně klouzavé, často nejvíce v místech, kde by to člověk nečekal. Třeba hned první krátký sjezd po relativně široké bahnité cestě byl docela slušná škola smyků a hodně lidí tam padalo. Výjezdy docela šly, byly vedené po zpevněných cestách a ve sjezdech každý dělal co uměl.
Docela rychle jsem dal deset kol a jelo se mi dobře jako už dlouho ne. V tom desátém kole už jsem byl přece jen trochu unavený a plánoval jsem převlékání do nočního, přípravu světel a tak dále, ale ještě před tím jsem stihl spadnout. Obvykle nepadám z kola vůbec, ale tady jsem se blížil k místu kde to klouzalo jak sviňa, chtěl jsem raději ještě trochu zpomalit, ale přední kolo hned uklouzlo a zbyly mi dvě možnosti – strom nebo nízké křoví – vybral jsem si hned. Jak jsem to tam smotal do kotoulu ani pořádně nevím, ale dopadl jsem tak hladce, že ani kolemjedoucí jezdec nevěřil, že se zvedám a nic mi není. Asi se mi dostalo ušetřené dávky štěstí, dobře že tak. V těch podmínkách to byla otázka času, kdy a kde člověk zalehne.
Dojel jsem to dojel do cíle kola, nasadil světla a bez váhání obul zimní boty, protože v noci měla být fakt kosa. Do dalšího kola jsem vyrazil po slušném odpočinku, ale stálo to za prd. Trať klouzala pořád hodně, já měl pláště na sucho a také moje hlavní světlo nějak často stávkovalo, takže jsem na vlhkém podkladu špatně viděl ideální stopu, no jízda dost na prd. Hned jsem si nadával, že když už jsem měl umyté kolo, mohl jsem rovnou nasadit bahenní pláště. To byla chyba. Mám na kole úzkou zadní stavbu a plášť o šířce 2.35 obalený bahnem jen s obtížemi procházel zadní vidlicí. Hrouda bahna, která se tvořila u středu a u brzd měla tak kilo každá. Po dvou kolech jsem zastavil a jal se měnit pláště. Ale v tom bahně a s rukama zesláblýma chladem a únavou mi to moc nešlo. Navíc Medusa v šířce 1,5 palce jde na ráfek pěkně blbě, prokřehlými prsty klouzajícími na blátě už vůbec, tak jsem ji pákou cvakl. Poznal jsem to naštěstí hned při foukání. Hm, tak ještě jednou. Přední už šla lépe, ale i tak mi výměna zabrala spoustu času a zejména psychických sil.
Mezitím jsem slyšel, že mnoho nejen sólo závodníků, ale i družstev to už zabalilo, a že někteří už dokonce odjeli domů. No motivace nula nula nic. Ale na druhou stranu to znamenalo, že stačí jezdit a bude naděje na slušné umístění. No moc se mi v té kose nechtělo, ale vyrazil jsem. Odměna za dřinu při výměně plášťů byla sladká. To se hned jelo úplně jinak, ve sjezdech docela jistě, klouzalo to sice furt, ale tak nějak čitelně a hlavně jsem netahal ty kila bláta nalepené na kolech a rámu. Do rána jsem ještě dal pár kol a kolem páté pak zjistil, že všichni soupeři za mnou buď chrápou nebo to zabalili a jeli domů a další dva mají jen o kolo víc. Tak jsem dal ještě další dvě s vědomím, že pak pronesu magickou větu, protože už jsem byl opravdu vyčerpaný, noční klouzání a chlad mne stál mnoho sil. Navíc se zdálo, že na konečném pořadí se již nic nezmění.
Učinil jsem tak a kolem půl osmé si šel v klidu umýt kolo i sebe, převléct se a najíst. Na závodění už nebyla chuť ani síla. Deváté místo s možností propadu o dvě tři místa bylo pro mne výborné, spokojenost. Trochu mne sice překvapilo kolik kluků se ráno po probuzení přinutilo znova pár kol odjet, ale není divu, trať dopoledne rychle osyhala a tak mělo smysl znovu to zkusit nějak změnit. Nakonec chlapci trochu předčili moje očekávání a odsunuli mne až na čtrnácté místo, ale i tak jsem spokojený, protože na víc jsem toho dne opravdu neměl.
Závod v Bystřičce se povedl jako ostatně všechny ročníky jichž jsem se zůčastnil. Standardní služby pro závodníky, občestvovačka, WC a mytí kol, příjemný výběr audia v prostoru depa, letos navíc vše vylepšeno o úschovnu kol pro páteční noc. Vždycky jsem se na Bystřičku těšil, budu se těšit i na příští rok. I přesto, že věta Milana Kirna „Nevadí že prší, hlavně že je zima“ vystihuje povahu závodu tak dokonale, že se pořadatelé rozhodují zda ji nepoužijí jako slogan či podtitul závodu, podobně jako je „Těžká pohoda“ v Liberci. Rozhodně ta věta zahnuje vše co klasická Valašská čtyřiadvacítka obnáší a loňské počasí byla jen vyjímka potvrzující pravidlo.
V Hlásné Třebani 2.7.2011.
Cyklopozitívnych 24 hodín
9. – 10.7.2011
Není nutné zvítězit, stačí přežít…
…Ty woe, tak to byl fakt hustej a krutopřísně těžkej závod… Něco v tom smyslu se mi v hlavě mihne i osm dnů poté, co jsem v Rajecké Lesné slezl z kola. Ono se to tak zpočátku ani nezdálo, ale na Slovensku jsem sám sebe přesvědčil, jak snadné je změnit během čtyřiadvaceti hodin názor. Ha… ha… ha…
Pravda je, že při příjezdu na místo činu jsem se kochal krajinou a byl nadšený jak je v těch horách krásně. A to jsem na Slovensku nějakou dobu bydlel, přesto mě to vždy znova dostane. Hluboké lesy, vesničky, které se najednou objeví odnikud a jakmile je opustím, stěží uvěřím, že nějaká vesnice poblíž vůbec je. I příjezd do místa konání závodu se nesl v tomto duchu – obec Rajecká Lesná jsem projel a jel dalších několik kilometrů po úzké silničce pořád výš a výš až se okolní kopce malinko rozestoupily a udělaly místo pro louku na níž se vejde pár stanů pro závodníky a jejich doprovod.
Byl jsem překvapený, kolik je v pátek večer v kempu lidí. Čekal jsem spíše opak, tak do padesátky lidí s tím, že většina přijede až v sobotu a víc jak 150 nás nebude. Nakonec prý počet závodníků dosáhl 250. Není se čemu divit, pořadatelé se loni vytáhli a protože pořádají i jiné, masovější závody, lidé se chytli a přijeli. To je dobře. Mohlo by se zdát, že čtyři záchody (4 a 4) budou málo, ale dobrých lidí se všude vejde hodně a ani tady nebyl problém. Voda v umývárně pod širým nebem jen studená, ale je to tak standard na všech čtyřiadvacítkách, takže pohoda. Atmosféra v pátek večer úžasná. Trochu jsem se obával trati, protože ti kdo z ní přijeli zrovna nadšením nehořeli, ale nechával jsem tomu volný průběh a šel na pivo. Zítra je taky den. Akorát mělo pršet, což se mi moc nelíbilo, co už.
Večerní příprava byla provedena kvalitně, takže jsme spali tak maximálně šest hodin. Hlavní bylo, že svítilo sluníčko. Vzhledem k výšce okolních kopců nebylo nebe vidět dál než na kilometr, zatím to však vypadalo, že bude hezky. A začínalo být pěkně teplo. Možná až moc pěkně. V klidu jsem si připravil věci a ve stínu se snažil ochladit.
Po rozpravě s pořadateli byla kola jako obvykle poskládána na konci startovní rovinky a symbolický běh zahájil naše trápení. Já jsem byl celkem v pohodě, protože profil trati, který měl být šest kilometrů do kopce a šest z kopce mi docela vyhovoval – nemám rád krátké stojky střídané sjezdy, raději v kuse nahoru a v kuse dolů. Tady to bylo přesně tak. Začátek stoupání po asfaltu, pak po kamenech, ale pořád kultivovaný sklon, šlo to hezky, pořád se dalo předjíždět (nechat se předjíždět). Před startem jsem kvůli očekávaným kamenům upustil obě pneumatiky na cca 2,2 atm., tak se jelo i pohodlně. Zhruba v polovině stoupání se změnil povrch na lehké bahno, ale to jsem neviděl jako problém (omyl). Většinou se bahno rozjezdí a pak rychle vyschne, proč by to tady mělo být jinak? Druhá polovina stoupání až na vrchol kopce trochu těžší, ale furt to šlo jet v sedle. Hurá dolů! To už bylo trochu hustější, nijak technicky obtížné, dalo se jet i rychle, no ale spadnout bych na tom nechtěl. Samý šutr, občas voda z lesního pramene, bylo nutné pečlivě hlídat stopu, protože ve vyšší rychlosti by bylo špatné najetí do zatáčky asi osudné. A drncalo to dost dobře. Samé (š)pičaté kameny. To s tím tlakem v pneumatikách zase až tak dobrý nápad nebyl. Dole vyklepanej jak startka, ale šťastný, že žiju a šup do dalšího kola.
Kroužil jsem zvolna a pomalu, nebylo kam spěchat. Navíc vedro bylo opravdu velké a pamatuji jak dopadli mnohem větší borci předloni na Bystřičce. S přibývajícími koly se postupně ukazovalo v čem jsem se mýlil. Za prvé, nepršelo. To bylo fajn, ale co se trati týče, bylo to prd platné, protože to bahno co tam bylo na začátku nejenom že nemizelo, ale dokonce ho přibývalo. Dělo se to velmi jednoduše – v okolních kopcích byla spousta pramenů, které vytékaly kde se jim zachtělo a některé tedy nutně v malinkatých potůčcích tekly i přes cestu. Jak byl ale povrch cesty rozrušen od pneumatik, pramínky opouštěly své toky a pomalu se celou svojí kapacitou rozlévaly do stále většího a řidšího bahýnka. Takže v noci už to vypadalo, jako by v odpoledním průběhu závodu tak nejméně hodinku pršelo, přestože z oblohy nespadla ani kapka.
Ve sjezdu po kamenech to bylo dost podobné s tím rozdílem, že tam nebylo bahno. Projíždějící jezdci ale vodu z pramenů dokonale roznesli po téměř celé délce trati, pochopitelně především po ideální stopě, takže nechutně hrbolatý sjezd plný ostrých kamenů byl navečer ještě navíc vlhký a klouzavý. Na pevném kole se to jelo prakticky celé ze sedla, kromě pár stovek nebo spíše desítek metrů nebylo možné si odpočinout, furt celá hmotnost těla na kotnících a zápěstích. Uff. Večer jsem začal regulérně přemýšlet o tom jestli mě víc s..e ten těžký výjezd v bahně anebo sjezd. Bylo to tak půl na půl, klidnější jsem byl ale rozhodně při jízdě nahoru.
Noc utekla hodně rychle, protože bylo jasno a v tomto ročním období je navíc noc poměrně krátká. Kolem páté už jsem byl docela vyčerpaný a na půl hoďky jsem si zdříml než mne projíždějící soupeři opět probrali. Nějak jsem neměl náladu jim to tentokrát nechat jen tak. Takže se jelo dál. Dopoledne to už je vždycky pohoda, musel jsem sice furt jet aby mě neklofli, ale nakonec se povedlo. I když to poslední kolo, to byl boj. Ani ne tak fyzicky, ale morálně jsem na to už fakt neměl. Absolutně žádná motivace projet tu trať ještě jednou, naposledy. To co se mi včera jevilo jako snadné mne psychicky nakonec úplně zničilo. Nohy a tělo by ještě jakž tak fungovaly, ale hlava ani náhodou. Jedině radost z pro mne hezkého umístění mne přinutila dojet to ve zdraví do cíle. A to jsem ve sjezdu třikrát stál abych nechal ruce a nohy odpočinout a někde se kvůli únavě nerozbil. Ač nejsem fanda to celopér, tady bych určitě lehký XC full ocenil.
Uff, konec, chválabohu. Opravdu jsem byl rád, že už nemusím. Vyhlašování bylo tentokrát delší, protože se vyhlašovalo i celkové pořadí seriálu. Skončil jsem v něm celkově osmý a měl jsem z toho docela radost, protože příště už pojedu za dědky a tam to bude něco docela jiného – sice jich jezdí o hodně méně, ale o to lépe. Budu mít co dohánět.
Pořadatelům patří dík za práci, kterou odvedli. Na to, že očekávali polovinu lidí z toho množství co nakonec dorazilo to zvládli velmi dobře. Jo, trať se mi opravdu nelíbila, a myslím, že větší části závodníků taky ne, v noci mi docela dobrou náladu hodně pokazilo studené rizoto (já fakt nesnáším studené jídlo), ale ona se nějaká ta chybka k budoucímu vylepšení najde vždycky. Jak řekl Luboš – ředitel závodu – vždycky je to kompromis mezi zázemím a možnostmi – volbou tratě, kulturního vyžití doprovodu atd. Takže bych to uzavřel myšlenkou vypůjčenou z diskuze k závodu – Díky pořadatelům za to, že i přes tyhle naše pindy to mají chuť dělat. A já doufám, že příští rok budu mít kam na Slovensko na čtyřiadvacítku přijet.
Beroun se nejede, takže pro letošek je se čtyřiadvacítkama konec. A jsem tomu docela rád, potřebuju posekat 🙂 Těším se na příští rok. Howgh 🙂
V Hlásné Třebani 18.7.2011.