Před rokem jsme byli na Sardínii na tandemu a přestože jsme neujeli zase až tak moc kilometrů, zdál se nám tandem s vozíkem naložený bagáží v kopcích poněkud těžký. Tak jsme to letos udělali jinak a vyrazili na sólo kolech. Já s vozíkem i brašnami, Darinka vezla jen brašny. Dobře jsme to vymysleli, to je pravda. Zdolali jsme mnohem více kilometrů i kopců a také toho více viděli, ale přesto nelze říci, že to byla dovolená odpočinková. Chvílemi to byla pěkná dřina. Takže podtitul berte s rezervou… 🙂

Tři týdny flákání u moře proložené lehkou rekreační cyklistikou.

Celkem 807 kilometrů a 6052 m nastoupaných metrů.

28.8.2011 – 7.9.2011 – Přípravy

Začínáme balit a připravovat věci na dovolenou. Já mám na starosti stan, věci na táboření, nářadí, kola, mapy a GPS, Darinka kuchyň, ložnici, hygienu a další desítky potřebných zbytečností. Plánujeme cestu a vypsali jsme si časy odjezdů trajektů. Hromada v obýváku pomalu roste. Kupodivu to nakonec vždycky všechno vyjde tak akorát a odjíždíme v klidu s vědomím, že máme vše. A co nemáme, to nepotřebujeme.

8.9.2011 – Třebka – Livorno – Olbia

V 04:52 vyrážíme. Je tma. Jde to celkem rychle, akorát počasí naprd, prší a je zima. Ani se mi nechce věřit, že by tam mohlo být teplo, ve stoupání na Brenner je 11° C.

Darinka spí, jak jinak. Abych jí zas tolik neškodil, tak spí s krátkými přestávkami. V jedné z nich mi oznámila, že už jsme v Itálii…. Dobře, no. Jak sjíždíme z hor, postupně se otepluje. Z původních 11° C v poledne se stalo 30° C ve tři odpoledne. Tak tam asi přece jenom teplo bude 🙂 Docela v tempu dojíždíme do přístavu v Livornu, trvalo to všeho všudy 12,5 hodiny i s přestávkami pro řidiče a kontinuálně spícího navigátora, který pauzy využíval pouze na čůrání.

Jízdenky nevypadají nijak růžově. Prý 220 € dnes v noci nebo 120 € zítra ráno. Jdeme si to rozmyslet na večeři. Auto jsme nechali v přístavu a vyrazili do pizzerie v centru Livorna. Výborná večeře. Cestou zpět jsme dohodli taktiku nákupu lístků a během další půl hodiny jsme měli lístky u konkurenčních Mobilines za 134 € dnes večer. Tak jsme akorát převezli auto do jiné fronty, otevřeli si láhev vína a čekali. Kolem desáté připluly dvousetmetrové necky, my jsme čapli spacáky a vyrazili najít vhodné místo pro strávení noci.

Nakonec to vyhrála venkovní paluba na zádi lodi, protože vnitřní prostory lodě připomínaly díky různě polehávajícím cestujím a bordelu kolem nich spíše hlavní nádraží v Praze před rekonstrukcí. Na zadní palubě byly plastové lavičky a polský pár se řvoucím děckem, evidentně trpícím následky moderní výchovy jeho rodičů. Jinými slovy řvalo a řvalo, protože chtělo něco co dostat nemohlo (dostat se pryč z lodi), dokud vysílením neusnulo. Pak jsme usnuli i my a příjemné pohupování zádi lodi společně s monotóním zvukem lodních motorů nám umožnilo spát bez probuzení až do rozednění. Chvíli jsme pozorovali východ slunce a pak už loď zakotvila u mola a šli jsme pro auta do podpalubí.

9.9.2011 – Olbia – Santa Lucia

Jelikož bylo teprve kolem sedmé hodiny ranní a nechtělo se nám tak brzo do kempu, vyjeli jsme autem po trase, kterou máme naplánovanou jako první na kole. Šlo o to, že v plánu bylo přejet prakticky celý ostrov z východu na západ přes vnitrozemí, což znamenalo tak 150 km a hory o výšce kolem 700 m. Stoupat do 700 z nuly už nějaký čas zabere, tak jsme chtěli vědět co nás čeká. Po příjezdu do městečka Nuoro jsme pochopili, že za jeden den to asi nedáme, jelikož stoupání bylo pro naložená kola docela ostré, ale ani nám to moc nevadilo, protože hory a vnitrozemí je na Sardínii prostě nádherné. Samý kopec, to je pravda, ale pořád je na co koukat. Takže jsme věděli co nás čeká a vyrazili jsme se ubytovat do již z loňska známého kempu v malém městečku Santa Lucia.

Potěšením bylo zjištění, že stejně jako loni, tak i letos právě o tomto víkendu probíhají v městečku jakési slavnosti, které se nám moc líbily a to nakonec přispělo k rozhodnutí, že ještě další den strávíme zde a do hor vyrazíme až v neděli. Alespoň si po pracovním týdnu a náročné cestě (jak pro koho) odpočineme. Odpoledne jsme se plácli na pláž, vypili pár Ichnus a sežrali zmrzku. Moře je na Sardíni úplně úžasné, má krásnou barvu a je čisté, to hlavně. Večer D uvařila úžasné těstoviny a pak už jsme únavou padli za vlast.

10.9.2011 – Santa Lucia

5 km na kole a 1 km plavání, nejmíň.

Vstáváme v obvyklém pořadí…. Po snídani jsme vyzkoumali kdy je otevřený obchod v městečku, pak složili kola a jako správní středoevropští greenhorni jsme v pravé poledne vyrazili kolmo na pláž za městečkem, kde skoro nikdo nebývá a jsou tam velké kameny u břehu, takže i ryby. Asi hodinu jsem šnorchloval a pak jsme se ještě váleli dokud nás hlad nevyhnal ulovit si něco k snědku.

Po večeři jsme absolvovali procházkou po městečku a pak šli brzy spát, protože zítřek měl být přinejmenším náročný.

11.9.2011 – Santa Lucia – Bosa

149 km / 1480 m 

Na to, že jsme letos balili poprvé se nám to povedlo velice rychle. Zkušenosti, no. Vyrážíme těsně po deváté. V plánu je nejdříve cca 50 km do kopce a pak se uvidí. Zpočátku to šlo. Nebylo tak teplo a i kopec byl mírný. Ve vozíku jsem vezl 6 litrů vody + 1,5 v lahvi na kole, D měla další 3 litry. Ve stoupání do Nuora už začínalo být pěkně teplo, za prvé se blížilo poledne, za druhé, díky většímu sklonu dokopce naše rychlost podstatně klesla a chlazení vzduchem jaksi přestalo fungovat. Postupně převládl pocit, že kůže je spalována na uhel a spotřeba vody stoupla právě tak, abychom vrcholu stoupání ve městě Nuoro dosáhli v okamžiku, kdy nám dohromady zbývalo méně než litr vody. Skoro deset litrů vody ve dvou za dopoledne, to nám to pěkně začíná…..

Naštěstí hned u vjezdu do města byl kostel a poučka praví, že pokud je v místě kohoutek s vodou, je u kostela. Našla ho Darinka. Chvíli jsme popadali dech a pak vyrazili hledat nějaký žvanec i když v době siesty jsme si moc šancí nedávali. Ale povedlo se. Prý jestli si dáme malé, střední nebo velké pivo….. „Tak jasně že…… Proč se ptá vlastně?“ A přistáli nám tam dva tupláky. Skvělé. Štamgasti nás po očku pozorovali, ale zhostili jsme se jich se ctí, ve vlasti by se za nás nestyděli. Dokrmili jsme to rizotem a plni energie vyrazili do dlouhého sjezdu, který měl končit v místě kde se rozhodneme jestli budeme pokračovat dál nebo se na to vykašleme a přespíme někde v lese v půli cesty. Měli jsme v nohách kolem 80 km a k moři zbývalo nejméně 60 km s kopcem nikoliv zanedbatelným.

Rozhodli jsme se odvážně, ovšem nikoliv správně. Za prvé jsme okamžitě po odjezdu z občerstvovny píchli kolečko vozíku a aby se to nepletlo, tak hned na čtyřech místech. Trny z Opuncií nebo Machie. Vlastně těch defektů bylo pět, ale to jsme zjistili až později. Naštěstí to neucházelo moc a tak jsme dofukovali jen cca každou půlhodinu. Horší bylo, že D došly síly a do kopců i mírných se škrábala poněkud zvolna. Nevadí. Ale bylo mi jí líto. Trochu 🙂

Nakonec jsme se do města Macomer dohrabali se slušným hlaďákem už za úplné tmy. Zachránila nás pizzerie na výjezdu z města – dvě margheritty a dvě Ichnusy, skvělé, získal jsem zpět ztracené sympatie své drahé polovičky a následoval sjezd až k moři. Měsíc byl v úplňku, takže ani moc nevadilo, že moje přední světlo spíše nesvítilo a ve slušném čase i tempu jsme urazili posledních 25 km do města Bosa, kde jsme chtěli vyhledat kemp avizovaný v Kudrnovském průvodci. Po několika kilometrech ježdění po městě a dvou dotazech jsme došli k přesvědčení, že pokud taky někdy nějaký kemp byl, tak už určitě není.

Co teď? Podobně jako loni v Cala Gonone vedly i z tohoto města všechny cesty do kopce a na to už asbolutně nebyly síly fyzické a hlavně psychické. Chtěli jsme spát na pláži jenže na ní byl bordel a také byla těsně pod cestou s chodníkem a nějaký chytrák by nám mohl spadnout na hlavu. Za třetí tam bylo i v jednu v noci rušno jak na Václaváku. Každou chvíli projelo kolem nějaké auto s puberťákama aby se na konci ulice otočilo a jelo zpět. Klidně i třikrát co deset minut stejné auto. No naprd. Nakonec jsme dali zavděk lavičkám u mostu téměř v centru města. Nebylo to nic moc, ale po 150 km nám to bylo celkem jedno.

12.9.2011 – Bosa – Nurapolis

47 km / 563 m 

Celí rozlámaní jsme kolem sedmé vstali, především proto, že normální lidi začínali chodit do práce, tak aby z nás neměli po ránu šok. Balení bylo tentokrát extra rychlé…. 🙂 Věděli jsme, že ani dnes to nic jednoduchého nebude, ale na rozdíl od kempu v Bose, který neexistuje, byla existence kempu v Santa Caterine potvrzena krajany, které jsme potkali v Santa Lucia. Čekalo nás 20 km do kopce a stejný kus z kopce. Z počátku to moc nejelo, kopec byl slušná stěna a teplota stoupala rychle. Druhá část stoupání už byla mírnější, ale i tak jsme byli rádi, když jsme konečně v Cuglieri zasedli k pivu a kávě.

Sjezd dlouhý 20 km jsme zvládli rychle a posledních 5 km v malinkatých kopečcích nás přesvědčilo, že si musíme pořádně odpočinout. V kempu Nurapolis, mj. poměrně levném, jsme si v poklidném tempu rozbalili fidlátka, zkontrolovali moře a kvalitu místní restaurace a pak už jsme padli a spali až do rána.

Pozn.: D sebou při příjezdu sekla těsně před umývárnou, asi už se chtěla vykoupat nebo nevím.

13.9.2011 – Nurapolis

Volný den. Ráno jsme se vykoupali, královsky posnídali a jako úkol dne stanovili odpočinek. Kromě toho musíme vyprat a já opravit kolečko na vozíku, protože i včera jsem trvale musel dofukovat. Spřádáme plány na další den, pospáváme…

Odpoledne D uvařila jedno ze svých úžasných jednoduchých jídel, já jsem úspěšně opravil další čtyři defekty na kolečku vozíku a zbytek dne jsme strávili likvidací zásob vína. Bylo jich dost… Společnost nám dělali mladé kočky, kterých bylo všude kolem plno. V jednu chvíli jich bylo v okruhu pěti metrů 13. Zítra jedeme jenom kousek a ne do kopců, tak snad to půjde.

14.9.2011 – Nurapolis – Oristano

66 km / 147 m 

Byli jsme dohodnuti, že ráno vstaneme časně a vyrazíme tak rychle jak to půjde. Nějak to nevyšlo. Nejdříve jsem ohříval těstoviny od včerejška a ti malí tygři mě u toho málem snědli, pak mytí nádobí, balení…. No vyrazili jsme po desáté. Ale bylo to docela lehké, „jen“ 65 km a málo kopců. V Oristanu jsme marně vyhlíželi obchod, kde bychom koupili plyn do vařiče, tak jsme si dali alespoň kafe 🙂

Pak už to bylo jen kousek do kempu sice téměř prázdného, ale hezky prostorného a světlého, jediná vada na kráse byla, že víno v obchodě měli jen dobré a drahé, obyčejné levné (které je stejně dobré) neměli. Zkotrolovali jsme moře, zašli na večeři kde nám slečna na velké obrazovce pouštěla nejdříve Annie Lennox, pak U2 a nakonec Claptona a plni dojmů z očekávání zítřka šli brzy spát.

15.9.2011 – Oristano – Porto Pino

130 km / 500 m 

Aby se to nepletlo, D ráno blila jak šakal, úžasné rybičky co měla k večeři byly asi trochu těžké pro žaludek oslabený únavou. Nakonec po důkladném uvážení vyrážíme na cestu. Začátek je v pohodě, prakticky absolutní rovina, na 50 km jsme nastoupali sotva 50 metrů, což zcela změnilo můj pohled na Sardinii. Předtím bych nevěřil, že je možné cokoliv pod 500m/50km. Kraj kolem byl pilně obdělávaný a zavlažovaný zemědělci a podél hlavní silnice vedla sice nepříliš využívaná, ale hezká cyklostezka. Prvních 70 km jsme si užívali jízdu po téměř absolutní rovině a léčili D žaludek. Docela úspěšně. Je to tvrďák 🙂

Hory měly přijít až na konec, ale šli jsme do toho odvážně. Jediný menší problém byl sehnat před vstupem do hor v městečku/dědině/vsi – no prostě šílená díra – vodu, ale finta s kostelem se osvědčila a vodu jsme dotankovali do plna. Nakonec to ani nebylo tak strašné a „střeva“, jak říká horským silnicím D, protože tak na mapě vypadají, byly moc pěknou částí cesty – oba jsme se shodli, že jet tady odpočatý na lehko a na silničce by byl pěkný zážitek.

Nahoře jsme si dali pivo a housku a ve sjezdu D osvítil duch svatý – napadlo jí, že potraviny a víno koupíme v městečku Giba. Dobrý nápad, jak se později ukázalo. Do kempu jsme dorazili kolem sedmé večer, v nohách 130 km a volný den před námi. Bohužel nebyl v kempu obchod ani restaurace, ale zašli jsme si na večeři do rybárny, kde nás obsluhoval charismatický majitel vypadající jako opravdový mořský vlk takže ani nevadilo, že večeře byla ze všech co jsme na ostrově měli nejdražší.

16.9.2011 – Porto Pino

2,5 km pěšky, 9. defekt na kolečku

D měla ráno naordinován odpočinek, já jsem šel prověřit moře – dobré, pláž nádherná, voda teplá, no prostě super, koupal jsem se tam skoro hodinu. Pak káva, pěšky jsme došli do městečka a nakoupili potraviny. Bohužel jsme opět marně zháněli bombu do vařiče, uvidím jak dlouho budeme ještě fungovat. Odpoledne jsme plánovali postup na další dny. Zdá se, že náš plán objet celý ostrov stíháme v pohodě, díky těm dlouhým etapám. Po zbytek dne slušně foukalo, asi proto je tady tolik surfařů. Do moře kvůli vlnám málem ani nešlo vlést, ale jako vždy bylo krásně modrozelené a teplé.

17.9.2011 – Porto Pino – Pula

56 km / 511 m 

Ráno bylo opět bezvětří. Přestože jsme měli připravenou snídani a vstali jsme také docela brzy. I tak se nám podařilo vyrazit na cestu relativně pozdě. V plánu ale bylo málo km, tak to bylo jedno. Po pár kilometrech jsme odbočili z hlavní silnice a ocitli se ve skoro dokonalé pustině. Úzká asfaltka se točila údolím kde ve svazích stál sem tam domek, spíše zemědělská usedlost. Pak jsme se zase napojili na větší cestu a ta nás dovedla zpět k moři.

Dále jsme jeli neustále prudkými výjezdy a sjezdy, kopce však nebyly dlouhé a výhledy byly úžasné, tak to šlo skoro samo. Smaragdovoazurové moře, krásné zátoky s malými plážemi často přístupnými jen pěšky a s notnou dávkou odvahy. Shodli jsme se na tom, že toto byla doposud nejhezčí cesta jakou jsme na Sardínii jeli. Nocleh nakonec v kempu Flumendosa.

18.9.2011 – Pula – Vilasimius

92 km / 608 m 

Tentokrát bylo ranní balení dokonalé, takže už před osmou jsme seděli na kolech a vyráželi směrem na Caglieri s cílem koupit plyn do vařiče a pak dojet buď do kempu Pini e Mare kousek od Cagliari anebo až do Vilasimiusu, což však mělo být zase okolo 100 km. Cesta nebyla příjemná, protože jezdila spousta aut. Na chvíli se nám podařilo provozu uniknout tím, že jsme jeli přes průmyslovou zónu kde jsme viděli obrovskou rafinérii a několik tankerů kotvících na moři a pak už jsme po dlouhé čtyřproudové silnici přijížděli k Cagliari – napravo moře a pláže, nalevo velkoměsto, vpředu i vzadu auta.

Pokus o nákup bomby do vařiče byl marný, ale už jsme se s tím smířili a pokračovali dál kolem nekonečně dlouhé pláže (snad 9 km v kuse). Důležité bylo, že kolem vedla po celé délce pěkná cyklostezka, takže jízda bez aut. Caliari jsme prakticky ještě ani neopustili a už míjíme první z kempů vytipovaných pro dnešní noc. Rozhodli jsme se dojet až do toho dalšího, který je na výběžku u městečka Vilasimius. Na závěr proběhly ještě docela výživné kopečky okořeněné dalším defektem kolečka vozíku, ale nějak jsme to dorazili i když tentokrát jsem musel dofukovat každých deset minut. Kemp hezký, pláž s obrovskými kameny. Dali jsme si v restauraci pizzu a šli spát.

19.9.2011 – Vilasimius

6,6 km pěšky

V noci pršelo, docela dost. Ručníky visící venku jsem schoval, ale nic dalšího už ne, takže ráno jsme měli o zábavu postaráno. Ale v plánu bylo zůstat celý den na místě, takže to bylo jedno. V kempové pračce jsme za 5 € vyprali všechno prádlo, pověsili ho a odpočívali sledujíce jak schne. Foukalo, takže na koupání to spíše nebylo, ale ve stanu se spalo krásně 🙂 Zajímavé bylo, že kolečko, včera vykazující známky defektu zase drželo, to jsou věci. Odpoledne jsme si dali krásnou procházku a prošlapali poloostrovem na pláž na východní straně pobřeží kde téměř nefoukalo a dalo se tak koupat. Bohužel, než jsme se vrátili, zatáhlo se a udělala se zima (asi tak kolem 20°C) a na koupání to už zase nebylo, tak jsme si udělali večeři, zlikvidovali víno a šli spát.

20.9.2011 – Vilasimius – Porto Corrale

69 km / 593 m 

Ráno jsme si přispali, protože se spalo obzvláště příjemně – v noci totiž lehce sprchlo a ochladilo se, takže jsem poprvé spal přikrytý spacákem. Zabaleno jsme přesto měli už o půl desáté. Šikovní, no 🙂 V městečku proběhl poslední (marný) pokus o nákup plynu do vařiče a pak už jsme stoupali do kopců. Výhledy ovšem stály za to. A dokonce jsme potkali i první dva páry cyklistů – natěžkistů. Počasí nic moc, furt se to mračilo na déšť, ale nakonec spadlo sotva pár kapek. Kemp v Porto Corrale byl tak liduprázdný, až v něm bylo smutno, ale pizzerie měla otevřeno, tak jsme se najedli a šli spát s tím, že ráno mizíme někam kde je veseleji.

21.9.2011 – Porto Corrale – Tortoli

81 km / 530 m 

Ráno se nám vůbec nechtělo, ale museli jsme protože v tomto kempu rozhodně nezůstaneme a to ani přesto, že jsme měli doposud asi nejlevnější večeři – 22,50 € za dvě pizzy a litr vína a také cena za ubytování byla doposud nejnižší – 10,60 €. Čekalo nás cca 80 km, přes kopečky. Nakonec to docela šlo, protože 1) jsme se s tím moc nesrali, 2) občas nám trochu fouklo do zad a 3) stoupání bylo slušně vychované a nechalo se jet i na těžší převody. Nebylo ani moc aut a nebýt opět prázdného kolečka vozíku – 12. defekt – tak to byla úplná pohoda. I z kopce nám to šlo hezky (to jde ale vždycky) a brzy odpoledne jsme projížděli městem Tortoli. A na konci města, tam kde země končila skalnatým výběžkem svažujícím se do moře byl kemp, který byl jednoznačně nejlepší ze všech, které jsme letos i loni na Sardínii navštívili. A i přes navýšenou hodnotu v podobě absolutního komfortu na sociálkách, krásného výhledu přímo od stanu i slušné restaurace a obchodu v místě byla cena jen asi o 10 % vyšší než je v kraji zvykem.

22.9.2011 – Tortoli

9,5 km na nákup a zpět

Odpočinek. Ráno jsem slečnu v recepci poprosil o dvě židle, ochotně nám přidala i malý stůl – hurá, budeme fungovat jako lidi. Udělali jsme si k snídani vajíčka, nakoupili v městečku zásoby, dali do pračky prádlo a den strávili u moře s občasnými přestávkami, kdy jsme vyšlapali asi dvacet schodů od pláže k baru a ztrestali každý jednu Ichnusu abychom měli co potit. Dovolenková nálada dosáhla vrcholu v okamžiku kdy jsem se zamyslel nad kardinální otázkou, zda je zrovna úterý nebo pátek. A zjistil, že je to asi jedno.

23.9.2011 – Tortoli

9,5 km nákup

Podobný scénář. Takže to samé s tím rozdílem, že jsme neprali, ale naopak večer po celodenním lážo plážu pobalili co se dalo, vypili zásoby vína a zalehli abychom poslední den kdy pojedeme natěžko vyrazili co nejdříve a těch 117 km s cca 1400 metry převýšení zvládli pokud možno dříve než v osm večer. Kolmo jen cesta na nákup a zpět.

24.9.2011 – Tortoli – Santa Lucia

117 km / 1400 km 

Excelentně zvládnuté ranní balení znamenalo odjezd z kempu už v 7.40. Po prvních deseti kilometrech a přiblížení k dokopci, který má 1 km na výšku a 40 km na délku byl náčelníkem vydán zákaz vysilování se zbytečným pocením. Zástupce náčelníka ztěžka oddechujíce tento zákaz rozšířil o zákaz blbých keců a dali jsme se do toho. Po cca čtyřech hodinách jsme byli nahoře. Cestou jsme potkali doposud největší množství českých aut – všechna ale jela naložená směrem domů, nás ještě čekalo pár dnů dovolené. Skvělé 🙂

Ale nejdříve jsme museli dojet do Santa Lucia, kde jsme v kempu nechali auto. Stejně jako každý jiný dokopec, má i tento svoji odvrácenou stranu – skopec, a tak jsme se po kávě a pivu pustili do sjezdu dlouhého 40 km a prakticky s minimálním úsilím dojeli přes Dorgali a kolem lomu na mramor do Orosei, kde jsme si dali v oblíbené gelaterii na rohu zmrzku a pokračovali lehce zvlněným terénem až do cíle. Ten konec byl jako vždy nejtěžší, ale vidina vychlazené Ichnusy a jídla v restauraci nás hnala vpřed. Kemp už byl poloprázdný a obchod i restaurace tím pádem zavřené, takže jsme rychle postavili stan a vydali se ulovit něco k snědku do Santa Lucia.

Až po cestě jsme si uvědomili, že je vlastně sobota a v centru městečka se podobně jako loni i před čtrnácti dny zase něco zajímavého dělo. Jakási divadelní hra či co, parta mladých lidí hrála a jako kulisy měli město jako takové. Jak se pohybovali ulicemi, diváci postupovali s nimi a tak vlastně celá scéna včetně diváků byla trvale v pohybu. Velmi zajímavé. Skončilo to tím, že jeden z herců utíkal oblečený do moře kde naskočil na loďku a s dalšími odplul někam do tmy. V tu chvíli jsme i my došli k restauraci, kde kromě majitelky nebyl vůbec nikdo. Jen pár nedojedených jídel s příbory na opuštěných stolech. Majitelka nás klidně uvedla s tím, že hosté i personál sledují představení u moře, ale že se brzy vrátí. A opravdu byli za chvíli zpět včetně kuchaře, takže nakonec jsme byli uspokojeni nejen kulturně a s plnými žaludky šli spát.

25.9.2011 – Santa Lucia

Den na odpočinek. Ráno praní prádla a nákup potravin v Siniscuola (protože v obchodě v kempu už neměli ani máslo), pak spaní a válení se u moře. Z válení ale rychle sešlo, jelikož začalo pršet, tak tak jsme stihli posbírat prádlo a zalézt do stanu. Smůla, že musí pršet zrovna když máme volno, ale furt lepší než kdybychom měli zmoknout včera v horách. Pršelo až do večera takže z vaření rybiček a brambor sešlo a šlo se na pizzu. Opět jsme dostali ze dvou půllitrových džbánků vína jeden zkažený a opět se na účtence následně objevil k zaplacení jen jeden – hezký zvyk. A také pizza byla výborná, takže do Santa Lucia se určitě rádi vrátíme. Mimo jiné i proto, že nám ve zdejším kempu Mandragola ubytovali a pohlídali auto po dobu celé dovolené za 2 € na den což je ve srovnání s 5-6 € na den na placeném parkovišti v přístavu nebo na letišti super cena.

Cyklistická část dovolené tak skončila. Vcelku se potvrdilo, že je lepší jet méně dnů více kilometrů a mít pak den i dva na odpočinek než jet třeba každý den po padesáti kilometrech. Celkem jsme urazili přes osm set kilometrů a objeli většinu ostrova podél pobřeží.

26.9.2011 – Santa Lucia – Alghero – Tortoli

Začala druhá, částečně vynucená, o to však příjemnější část dovolené – autodovolená. V Santa Lucia totiž při našem odjezdu na západní stranu ostrova před čtrnácti dny nebyli schopni přesněji určit jak dlouho bude kemp ještě v provozu, proto jsme byli dohodnuti, že auto vyzvedneme nejpozději v pondělí. Takže teď se vezeme autem a ve srovnání se šlapáním do pedálů plně naloženého kola je šlapání na plynový pedál automobilu fakt docela rozdíl. Rychleji to jede určitě 🙂

Vyrazili jsme opět na západní stranu ostrova, ale poněkud severněji než je Bosa, do historického města Alghero. Cestou jsme si ještě v přístavu v Olbii koupili jízdenku na trajekt a za další asi tři hodiny jsme přejeli ostrovem na jeho západní pobřeží. V plánu byla prohlídka historického centra města Alghero, zmrzlina a nalezení kempu, ve kterém by se nám líbilo natolik abychom tam zůstali až do konce dovolené. První dva body byly splněny beze zbytku už kolem třetí hodiny odpoledne, ale výběr jednoho ze tří kempů jež byly k dispozici se moc nedařil. První byl moc hezký, navíc v krásné krajině, také bar, market, sociálky a pláž na jedničku, jenže tam nebyli prakticky žádní lidé, takže smutno a pusto. Prostě sezóna skončila. Druhý sice obsahoval i živé jedince, ale nebyl hezký a i pláž byla na prd, přes silnici plnou aut, typicky městská. Třetí docela šel, jenže byl také poznamenán umístěním prakticky ve městě a pláž nic moc. Jediným pozitivem byla milá a velmi hezká recepční, která nás překvapila ukončením hovoru doposud vedeným anglicko-italsky slovem „Dobre“ – vyšlo najevo, že manžel je slovák z Martina a ona si všimla našich českých pasů.

Bylo pět odpoledne a už mě to ani moc nebavilo, takže přišel čas na další bláznivý nápad. Byli jsme na západním pobřeží. Nejlepší kemp jaký jsme doposud na Sardince navštívili je v Tortolli na pobřeží východním. Dar přítele Garmina říká, že je to sice jen něco málo přes 200 km, ale hodně přes tři hodiny jízdy prakticky přes všechny hlavní horské hřebeny Sardínie. Slunce má zapadat v 19:16 takže to za světla asi nestihneme, ale jedeme, protože poslední dny dovolené hodláme strávit v pohodlí a hezkém prostředí.

A ta cesta rozhodně stála za to. Poté co jsme se od moře zvedli do cca 500 m. n. m., otevřela se před námi a všude kolem nás úplně jiná země než jak ji známe u moře. Náhorní plošina podobná stepi, občas nějaké jezero s průzračnou a téměř jistě pitnou vodou, prakticky volně se pasoucí ovce, krávy, koně a osli, občas divoké prase a každou chvíli dopravní značka přikazující použití sněhových řetězů… Země mnoha tváří. Silničky ve vnitrozemí lze jen těžko projet na kole natěžko především díky dojezdu, který s nastoupanými metry dramaticky klesá, rozhodně však stojí za to se do vnitrozemí Sardínie podívat. Ubytovat se někde kde je fajn a vyjíždět do hor na silničce nebo na motocyklu… I z toho auta to jde, jen ten vítr ve vlasech je trochu jiný než na kole.

Do kempu v Tortoli jsme to stihli dokonce o něco dříve než říkala GPS, prakticky potmě jsme během patnácti minut vybudovali kompletní bydlení a připravili vše na noc a vyrazili na večeři. Možná trochu moc kilometrů v autě, ale jinak to byl fajn den a cestou jsme přišli na pár zajímavých tipů pro příští dovolenou a viděli místa, která bychom jinak možná neviděli.

27.9.2011 – Tortoli

Ráno spíme. Pak snídaně, v plánu je odpočinek, ale jak už bývá při našich volných dnech zvykem, kolem desáté se počasí kazí a z plánovaného ležingu na pláži nic není. Po včerejšku však není problém vymyslet náhradní program. Jedeme autem do hor najít konečně nějaký nuragh a sáhnout si na něj. Podle mapy je jich všude spousta. Pravda, často jsou zbořené a prakticky je obtížné rozeznat, jestli ta nebo ona kupa kamení je hledaný nuragh nebo ne. Moc se nám nedařilo, navíc pokaždé když máme vystoupit z auta začne pršet. Objevujeme ale další a další nádherná údolí a strmé soutěsky překvapivě osídlené lidmi, kteří tam hospodaří na svých zemědělských usedlostech.

Také jsme našli jedno jakoby mrtvé město. Jen obvodové zdi domů, zpravidla kamenných, bez střech a oken sice, ale jinak zachovalé stavby. Nikde nikdo, vůbec nikdo. Působilo to velmi depresivně a zajímavé je, že jen o pár stovek metrů výše je úplně normální fungující město plné lidí. Toto opuštěné vypadá jakoby se tam život zastavil odhadem tak před sto lety. Jestli to byl mor nebo jiná nemoc, nebo válka, kdo ví, na Internetu jsem nic nenašel, ale neměl jsem ani dostatek informací pro hledání, takže příště až pojedu kolem, zeptám se lidí nahoře ve městě.

Nuragh jsme ve volném terénu žádný nenašli, ale nevadí, příště tomu dáme více času. Hlavní bylo, že cestou zpět k moři se počasí začalo lepšit. Udělali jsme si (zástupce náčelníka udělal, já jsem to jen kontroloval) úžasnou večeři – masové kostky na kari s rýží. Němečtí motorkáři vedle nás jen tiše slintali a záviděli mi večeři i manželku.

28.9.2011 – Tortoli – Olbia

Ráno do sluníčka, no to je paráda, akorát, že tentokrát už musíme definitivně zabalit a zmizet a hlavně stihnout večer loď. A také nakoupit dárky a ulovit bambus a kamínky a vykoupat Michala naposledy v moři. Jeli jsme přes hory stejnou cestou jako už v minulosti třikrát. Přece jenom je to v tom autě snažší, ale člověk toho také o mnoho méně vidí neb musí koukat na cestu a točit tím kolečkem před sebou.

Po koupání jsme si ještě dali v Olbii večeři a prošli si centrum města a pak už jsme museli do přístavu. Tam nás odchytila blonďatá policistka, že máme v autě kamínky a bambus. No kamínky, každý měl tak osm kilo….. A to ještě neviděla ten žulový kvádřík, kterým jsem podložil vidlici svého kola aby mi řidítka nepřekážela ve výhledu dozadu. Nechala nás kamínky vyložit a zavolala na nás kolegu – asi nějakého šéfa směny či co – mladý, docela sympatický kluk to byl, naštěstí jej po pár vteřinách hovor vysílačkou natolik zaneprázdnil, že musel odejít a tak nás jen upozornil, že je nepřípustné rozebírat Sardínii a odvážet si ji do Třebky, ale že ten „kontraband“ stejně nemá kam dát, takže ať si to rychle naložíme a zmizíme. Tak jsme si to naložili a zmizeli. To, že byl v autě i bambus, který se jako rostlina jednoduše vyvážet nesmí mu nevadilo asi vůbec. Chvíli poté jsme se nalodili a na horní palubě ukořistili stoleček, rozbalili ložnici a lahev vína a po její úspěšné likvidaci zalezli do spacáku, tentokrát zapnutého. Všechny ostatní noci jsme totiž přečkali prakticky jen přikrytí spacákem, dokonce jsme ho občas museli ráno ve stanu hledat.

29.9.2011 – Livorno – Mikulov

Ráno jsme se s asi hodinovým zpožděním vylodili v Livornu a po dalších deseti hodinách jízdy dorazili do kempu u Mikulova, kde se konal další z pravidelných srazů Nákoláckého kmene. Ale to už je zase jiný příběh.

No, na Sardinku se ještě rozhodně vrátíme. Asi zase v jiné podobě, momentálně mne nejvíce láká jet autem se dvěmi lehkými koly a kompletním komfortem pro spaní pod stanem, ubytovat se v některém z míst, která už známe a líbilo se nám tam a vyjíždět podle chuti nalehko po okolních kopcích a údolích. Anebo pojedeme na motocyklu, to se nám líbilo také moc. Party zpravidla německých motorkářů jeli dosti podobným způsobem jako my – z místa na místo, den po dni – jenže v cíli každého dne byli pochopitelně vždycky podstatně dříve a méně unavení než my. Uvidíme.

V Hlásné Třebani 13.5.2012.

Udělali jsme také pár fotek…