Sardínie 2012 | candrage

Poprvé na Sardince na motocyklu aneb 5500 km v sedle Scarvera.

7.9.2012

Odjezd z Třebky v pátek kolem poledne. Až do Mnichova velká nuda – po dálnici, naštěstí bez zácpy, pak přes GaPa do Rakouska a přes Passo Resia do Itálie. Hledání noclehu, nakonec autobusová zastávka před nádražím v poslední vesnici pod Stelviem. Cestou dvě kontroly policie, německá a rakouská a aby toho nebylo málo, asi tak ve dvě ráno i italští carabinieri. Bál jsem se, že mne vyženou tak jako v dobách mého mládí příslušníci VB u nás, ale oni mi jen doporučili abych šel nocovat do nádražní haly, že prý je tam tepleji. Jiný kraj, jiný mrav, je vidět, že jsem v horách. Já byl tak unavený a zmrzlý z motorky, že jsem zůstal tam kde jsem byl až do rána.

642 km

8.9.2012

Ráno jsem vstal brzy (bo mi byla kosa), sluníčko už svítilo, ale jen na vrcholky hor, dole byla ještě pěkná zima. Nejlepší nápad ze všech byl vydat se nahoru. Passo Stelvio je výzvou nejenom pro cyklisty, ale jak se ukázalo, ani na motorce to není úplně jednoduché. Přemýšlel jsem, kde se v lidech vzala ta troufalost, nebo mnohem spíše odvaha, pustit se do stavby takové silnice. Před tolika lety, s tehdejšími technickými možnostmi…. no respekt veliký.

Passo di Stelvio

Většina zatáček v horní části Stelvia je na jedničku a otočit se člověk musí pěkně ostře. Ale ty panoramata…. Rozhodně to tam stojí za to a na kole si to taky někdy dám. Sjezd do Bormia též zajímavý, ale od Trafoi se mi to zdálo lepší. Taky asi záleží odkud svítí slunce, při cestě od Trafoi svítí ráno hezky do zad.

Cestou z Alp do údolí jsem si to trochu zkrátil přes další pěkný kopec – Passo Aprica a pak dále přes města Edolo a Brescia až do Parmy, kde to byla zase veliká nuda, protože kraj je v těch místech poněkud placatý. Zato z Parmy až k moři to zase stálo za to. Sedlo Cisa, moc pěkné a motorkami oplácané. Pak už to bylo jen kousek podél břehu, ale po té rovině, no furt sama vesnice a mnoho aut, moc to neutíkalo, takže jsem nakonec vyměkl a navzdory svému předsevzetí zkusit dojet až do Livorna a nezaplatit na mýtném ani cent jsem posledních asi šedesát kilometrů dal po dálnici. Byla to rozumnější varianta a příště, pojedu-li tudy, to udělám zase tak, akorát na dálnici najedu hned za La Spezia.

Do přístavu jsem přijel kolem šesté, koupil lístek na loď a jel do města na večeři a nakoupit nějaké potraviny. Loď měla nakonec zpoždění asi hodinu, a tak jsme vypluli až kolem jedné ráno, ale byl jsem tak unavený, že mi nedělalo potíže usnout ani při halasu německých mladíků, kteří nakonec stejně zdrhli před větrem do lodi a byl klid. Ráno jsem se na palubě probudil prakticky sám, zdrhli totiž postupně všichni. Dohromady i se včerejškem měla tato trasa cca 1200 km což je o necelých dvě stě více než přímou cestou do Livorna, ale tato cesta je pro přesun na motorce podle mne mnohem lepší a zábavnější.

564 km

9.9.2012

Ráno jsem se ještě na lodi umyl abych byl připravený rovnou po vylodění vyrazit. Měl jsem v plánu se nijak nezdržovat a jet nejkratší cestou do kempu. Včera po dlouhém rozhodování to nakonec padlo na Tortolli, znám to tam a po těch dvou dnech na motocyklu jsem si potřeboval odpočinout. Cesta do kempu měla kolem 180 km, takže v poledne jsem už stavěl stan a hned potom byl v moři.

V každém případě, už cesta z Dorgali do Tortolli vedoucí přes sedlo Genna Silana, byť jsem tam už byl předtím třikrát na kole, mne dokonale uchvátila. Poprvé jsem doopravdy uznal, že motorka má své kouzlo. Odhadem šedesát kilometrů zatáček s dokonalým povrchem a okolními panoramaty za než by se nemuseli stydět ani Homolkovi, to by nenechalo v klidu nikoho.

James a Louisa

Vedle měli stan dva lidé, když přijeli z výletu, hned se dali do řeči, prý jestli mluvím anglicky, tak říkám, že trochu, oni že taky trochu, ok můžeme klábosit. Po chvíli z nich vypadlo, že jsou z Austrálie. Dobrej joke, no, ale byli mi od začátku podezřelí, rozuměli totiž okamžitě všemu co jsem neuměle říkal 🙂 Za tři dny jsem se toho od nich o Austrálii dozvěděl více než za celý život předtím. Musí to být krásná země a ti dva byli výborní a zábavní společníci. A ještě jsem si zopakoval angličtinu.

180 km

10.9.2012

Původně byl v plánu odpočinek, ale pohled do mapy vše rychle změnil, povalovat se u moře můžu i jindy. V důchodu třeba. Naplánoval jsem trasu a vyrazil. Stejně ale pozdě, protože jakmile vylezlo sluníčko zpoza kopce, udělalo se takové teplo, že oblékání do kůže nebylo nic moc příjemného. Ovšem výlet to byl parádní, zdejší silnice svojí kvalitou a malým počtem aut jsou pro svezení na motorce ideální. A rovné úseky delší než pár stovek metrů prakticky neexistují.

Ponaučení pro příště – pokud chci ráno na výlet, musím od stanu odcházet nejpozději v deset. Platí pro září. Pak už na kemp svítí slunce a smaží nebohé motorkáře ve vlastní šťávě.

283 km

11.9.2012

Celý den v podobném duchu jako včera, jen trasa byla poněkud delší, zajel jsem si do Cagliari koupit nějaké věci k nabíjení telefonu, protože ten tady v tom teple má velké potíže s kapacitou baterie a jelikož při nabíjení na motorce je telefon v tankvaku, který je přímo nad hlavou válce a je tam tedy také docela teplo, tak se ani cestou moc nedobije. Trasa zpět vedla přes hory a opět to byla jízda jakou člověk u nás, bohužel, neužije. Začínám se bát, jestli po tomhle budu mít u nás doma ještě chuť jezdit.

293 km

12.9.2012

Trochu jsem váhal jestli se ráno nezbalit a vydat se na cestu, ale nakonec zvítězil původní plán. Takže ležing, plážing a kuking, odpoledne jsem se jel na „chvíli“ projet a pak už jen vaření večeře a příprava na zítřejší odjezd.

135 km

13.9.2012

Cíl – ostrov San Antonioco. Vyrážím celkem normálně, slunce ještě nepálí. Vlastně je docela kosa a fouká vítr takový, že občas musím jet pomaleji než bych chtěl, ale sfouknout ze sinice jsem se nechat nechtěl. Cestou do kempu jsem objel celý ostrov San Antonioco a na jeho západní straně viděl krásné útesy bičované vlnami. Vítr foukal takový, že stát na nohou při focení vzpřímeně nešlo vůbec, v kleče na koleni fotit šlo, ale stejně to s člověkem pěkně cloumalo.

Útesy na západní straně ostrova San Antonioco

Kemp na „ostrově poblíž ostrova“ zcela dle očekávání, Market sice otevřený, ale téměř prázdný, bar otevřený, ale úplně prázdný a v osm zavírají a počet lidí v kempu celkem tak 20. Prostě mrtvo. Cena nebyla vůbec lidová, avšak recepční měl Čechy rád a dvakrát sám sobě odpověděl na otázku jestli to – spočítaná cena dle ceníku – není moc, dvakrát sám slevil a nakonec z toho bylo 15 €. I tak zatím nejvíce. Pláž klasická, dlouhá, nudná a liduprázdná, neb foukalo opravdu fest. Takže zítra pryč. Původně bylo v plánu severní pobřeží, ale už jsem nějak ztrácel náladu na další pokusy s opuštěnými kempy. Takže jsem vymyslel trasu a šel spát s tím, že zítra budu spát v Santa Lucia. Tam to znám, tak jsem se těšil.

312 km

14.9.2012

Počasí nebylo nic moc, ale už tolik nefoukalo a zima tady snad ani být nemůže. Projel jsem západní částí ostrova až do Alghera, asi nejhezčího města na ostrově a pak to rychle střihl napříč celou Sardínií na pobřeží východní a do Santa Lucia. Cestou jsem ještě potkal Jamese a Louisu jak šlapali do kopce směrem do vnitrozemí. Prohodili jsme pár slov a jeli dál. Po příjezdu jsem hned postavil stan a šel do městečka na večeři. Povedla se 🙂

390 km

15.9.2012

Abych nejel do Tortolli jen tak nejkratší cestou, vymyslel jsem malý výlet…. No nakonec to podle gps bylo skoro třista kilometrů, ale po posledních dvou dnech kdy jsem celkem ujel přes sedmset kilometrů to byla vlastně pohoda. Chtěl jsem se podívat na horskou silnici v pohoří Monte Albo a dobře jsem udělal. Doposud jsem si myslel, že nejkrásnější silnice je cesta vedoucí kolem Costa del Sud – jižního pobřeží se spoustou krásných malých pláží. Ani vyhlídková trasa z Bosy do Alghera není špatná. Co špatná, je výborná, ovšem cesta přes Monte Albo, to je dosud asi nejlepší co jsem zde viděl. Prakticky liduprázdná, jen pár cyklistů, kterým jsem to hodně záviděl. Celá silnice je totiž ve výšce kolem 700 az 1000 metrů nad mořem, podobně jako většina horských silnic v této oblasti, takže tam ani není takové teplo jako dole a kvalitní asfalt prakticky bez aut je jako stvořený pro silniční kolo.

Ono taky horské kolo zde prakticky nelze potkat a pokud ano, jede na něm cizinec, který ještě neví, že na Sardínii je lepší lehké silniční kolo. Jsou zde pravda i lesní a polní cesty bez asfaltu, a že jich je, ale množství trnů z keřů způsobuje často defekt a tak je logické, že místňáci jezdí výhradně po silnici. Co je zajímavé, častěji potkáte na kole týpky kolem padesáti let než mládež. A ještě něco, polní cesty jsou jen zcela výjimečně opatřeny značkou zákaz vjezdu. Prakticky je zakázán vjezd pouze na soukromé cesty a těch moc není. Jinými slovy, kdybych měl enduro, opravdové, ne GS od BMW, spíše nějaké lehké KTM, věděl bych kam jet…. Jo, taky bych to ještě musel umět ale 🙂

Monte Albo

Trochu jsem i zabloudil, horská městečka mají někdy silnice pěkně zakroucené. Ale nakonec jsem do cíle dorazil. Ono, doopravdy zabloudit na Sardínii prakticky nelze. Je to ostrov a pokud svítí slunce, vždycky se člověk rychle zorientuje. Stan jsem postavil jen pár metrů od místa kde stál minule. Sousedi se divili, co že tam dělám a moc mi nevěřili, že jsem za ty tři dny objel prakticky celou Sardínii i se zajížďkami do vnitrozemí a ujel tisíc kilometrů. Ale já už vím, že bydlet v Tortolli je prostě při dovolené na motorce ta nejlepší volba. Město leží prakticky na úpatí nejvyššího pohoří Sardínie – Genna Gennargentu. Takže nejvíce horských silnic se spoustou zatáček je právě zde. Odhaduji, že nejméně třista kilometrů zatáček je v okruhu do dvou hodin jízdy. No a nezanedbatelné pro fotografy může být i to, že Tortolli leží na východním pobřeží. Když člověk ráno vyrazí do hor, musí jet více či méně na západ. Lhostejno zda spíše na jihozápad nebo severozápad, v každém případě mu sluníčko svítí do zad. No a při návratu z celodenniho výletu je to zase přesně naopak 🙂 No není ta příroda dokonalá?

Nelze opomenout ani fakt, že kemp Telis je opravdu jeden z nejlepších na ostrově a současně není ani drahý. Vše potřebné, pokud není přímo v kempu, je k sehnání ve městě. Kemp je relativně malý a tak je všechno blízko.

290 km

16.9.2012

Ležing, koupání, vaření a plánování….. Ráno jsem si udělal parádní snídani a šel na pláž. Dopsal jsem poznámky za poslední dny a odpočíval. Odpoledne zmrzka, nákup a vaření večeře a taky jsem naplánoval trasu na další den. Úžasné je, že je to už nejméně třetí celodenní výlet v okolí Tortolli a těch silnic je tady tolik, že i když musím jet určité zátačky !už! podruhé, tak to vůbec nevadí. Zadní pneumatika mne sice moc nechválí, za tu radost z jízdy to však stojí.

17.9.2012

Dlouhý výlet s trochou bloudění – nějzažší silnice směrem na jihovýchod byly projety. Vnitrozemí Sardínie je poněkud pusté, nežije tam mnoho lidí a je to něco jiného než u pobřeží, ale taky je tam hezky.

Večer vaření večeře, no vonělo to lépe než chutnalo, musím se ještě učit. Ovšem hlad jsem neměl! 🙂

375 km

18.9.2012

Jen krátký výlet abych stihl koupání, nakonec to stejně bylo přes dvě stě kilometrů. Ale koupání taky bylo 🙂

Na silnicích na Sardince lze potkat tři druhy živých překážek: kráva – nejlepší možnost, jak slyší motorku, většinou se zastaví, pohledem dává najevo, že o přijíždějícím ví a počká až projede. Nějak takhle si představují ukazněného pěšího účastníka silničního provozu. Krávy tady mají hodně ostré rohy a jsou to krásná a majestátná zvířata. Druhý typ – koza. Kozička vlastně. Jsou nádherné, hodně rychlé a hravé. Zpravidla mizí z cesty zcela chaoticky, ovšem spolehlivě a opravdu velmi rychle. Takže je úplně jedno, že každá utíká jinam, stačí zvolnit a ony včas zdrhnou do bezpečí. Ovce – špatné, jen bečí a motají se cik cak. Nebezpečný jev, ovce viděti – ihned brzditi. Prasátka jsou asi jako kozy, snad jen malinko pomalejší a nejsou tak dobře vidět neb nejsou bílá jako ty kozičky. Ale není jich mnoho. Výskyt živých překážek na silnici má pak ještě jeden negativní efekt pro jednostopé jezdce – místy hrozí reálná možnost uklouznutí na hovně. V případě krávy to už úplně ideální není….. To už je život, no.

225 km

19.9.2012

Měl to být dlouhý výlet, ale utekl jako krátký. Asi nejlepší z dlouhých tras. Objel jsem prakticky celé pohoří Genna Gennargentu a vrátil se do Tortolli vyhlídkovou trasou z Dorgalli přes Genna Silana. Perfektní asfalt po celé trase, málo aut jako obvykle, a ta příroda…. Odpoledne koupání, pak večeře v restauraci. Príma den 🙂

313 km

Hrad (zapomněl jsem jak se jmenuje)

20.9.2012

Odpočinek před cestou domů. Válení se u moře, očumování italek, odpoledne nákup a projížďka do Dorgalli a zpět.

150 km

21.9.2012

Od rána balení, pak ještě naposledy hupsnout do moře a rychlá cesta do Olbie. Natankovat Scarvera po hrdlo a na loď. Bylo dost plno, dobře jsem udělal, když jsem si jízdenku koupil po internetu už ve středu, protože když jsem si pro ni přišel k pokladně, tak už žádné nebyly. Musel bych čekat na další loď, která jede zítra odpoledne. Na lodi docela foukalo, ale dalo se to vydržet. V samoobslužné restauraci jsem si večer dal lazáně – opět malé zklamání, mě tohle prostě asi nikdy chutnat nebude, no a až doplujeme, začnou galeje. Vůbec se mi nechce jet v noci, ale dost dobře není kde přespat tak asi pojedu.

180 km

22.9.2012

Po vylodění jsem provedl přípravu na noční cestování a v jedenáct jedenáct PM přesně vyrazil. V plánu bylo dojet po dálnici co nejdále a pak to někde zalomit. Docela se dařilo, nakonec jsem musel zastavit spíše kvůli zimě než spaní. Asi o půl čtvrté ráno jsem usnul na lavičce na benzínce kousek za Veronou. Ale v komfortu! 🙂 Karimatka a spacák na lavičce, bylo fajn.

Passo Rombo

Po dalších třech hodinách bylo už světlo a také tepleji, pohledem na mapu jsem zjistil, že moje ložnice je jen asi deset kilometrů od jezera Lago di Garda, o kterém všichni známí tak hezky mluví, musel jsem se tam tedy nutně vydat. Ale nic moc. Prostě velké jezero, skály kolem, hodně turistů a podél cca jedné třetiny, kterou jsem objel, prakticky v kuse padesátka. Nuda. Dál jsem jel po okrskách směrem na Trento a Bolzano, trochu jsem bloudil a rozhodl se nakonec cestu domů ještě vylepšit přes sedlo Rombo, kousek západně od Brenneru. Později se ukázalo, že to byla chyba, bohužel. Kopec parádní, nahoře chtěli celý tucet eur, ale to mi ani nevadilo. Blbé bylo, že ve sjezdu začalo postupně pršet. Tak jsem natankoval, ztuhlými čelistmi do sebe nasoukal double snickers a jel dál.

Z deště se postupně stal liják a aut přibývalo tak, že v udolí už to byla souvislá kolona, pohybující se čím dál pomaleji. Navíc to bylo furt ve výšce kolem tisíce metrů a teplota se pohybovala kolem osmi stupňů. Dalších asi padesát kilometrů v koloně, déšť, kosa… hnus. Samozřejmě se dalo předjíždět, řidiči v západní Evropě celkem chápou a motorkářům vycházejí rozumným způsobem vstříc, ale díky dešti bylo nutné tak jako tak jet opatrně. Pršelo až do Mnichova….. Tam už naštěstí bez deště, průjezd městem velmi plynulý, ale z města zase kolony. Dalších asi dvacet km. Ale už nepršelo aspoň, občas vykouklo i sluníčko, zima byla ovšem furt. Počtvrté natankovat do plna a pak už na plný kotel domů, chtěl jsem stihnout pivo. Takže jsem trochu prověřil kvalitu motoru rotax i sebe samého, čtyři hodiny v kuse na pět a půl až šest tisíc otáček, ale byl statečný a dovezl mne spolehlivě, ač zcela zmrzlého a hladového až domů. Vlastně, kromě dvou housek ráno a té tyčky jsem nejedl, nebyl čas. Dal jsem si tedy u Ivanky kus masa a tím zakončil dovolenou.

1170 km

Dva týdny poté…

Podle tachometru motocyklu jsem na dovolené ujel celkem 5500 kilometrů – opravdu, po odečtení stavu „před“ od stavu „po“ vyšlo přesně tohle kulaté číslo. Z toho byla skoro polovina cesta. Důležitý poznatek je, že pokud vyjde počasí a člověk je trochu v kondici, tak se i na slabé motorce do Livorna dá dojet za jeden den, takže i kratší dovolená pak lze využít a v teple si hezky pojezdit.

Scarver a soutěska Gola di Gorropu